Článek
Kazuo Ishiguro se narodil v roce 1954 v japonském Nagasaki. Dům, ve kterém žil prvních pět let svého života, byl postaven v tradičním japonském stylu s rohožemi tatami a posuvnými zástěnami šódži. Na raných fotografiích je Ishiguro zachycen jako dítě, které sedí tak formálně, jak jen bylo tehdy schopno, před rodinnými samurajskými meči, prapory a památkami. Dům byl třígenerační. Hlavou rodiny byl dědeček z otcovy strany, který strávil mnoho let v Šanghaji, kde měl za úkol založit čínskou pobočku společnosti Toyota, tehdy vyrábějící textilní stroje. Ishigurův otec, Shizuo, se narodil právě tam. Ishigurova matka Šizuko, stejně jako všichni členové její nejbližší rodiny, byla v Nagasaki, když byla v srpnu 1945 na město svržena atomová bomba. Ishiguro navštěvoval v Nagasaki mateřskou školu a naučil se hiraganu, první a nejjednodušší ze tří japonských abeced.
V roce 1960 odešla rodina do Velké Británie, Šizuo Ishiguro, oceánograf a výzkumník, dostal nabídku, aby pracoval v Národním oceánografickém institutu. Rodina se usadila třicet mil jižně od Londýna, a myslela si, že v Anglii zůstane maximálně dva roky. Výzkum pana Ishigura měl však stálou podporu britské vlády, takže i když pravidelně uvažovali o návratu do Japonska, nikdy to neudělali. Stroj na bouřkové vlny, který Šizuo Ishiguro vynalezl, je nyní součástí stálé expozice v londýnském Muzeu vědy.
Tak se z Kazua Ishigura nestal skvělý japonský spisovatel, ale britský. Původně ale spisovatelem ani být nechtěl, přitahovala ho hudba, nakonec ale vystudoval angličtinu a filozofii na University of Kent a kreativní psaní na Univesity of East Anglia v Norwichi. Už jeho druhý román Malíř pomíjivého světa, byl nominován na prestižní Bookerovu cenu, Třetí, Soumrak dne, vzbudil senzaci. Ishigurovi nebylo ještě třicet.
Za svoji dlouhou a bohatou kariéru se kauzo Ishiguro přiblížil k mnoha žánrům včetně sci-fi. Jeho hlavní témata se ale stále vracejí: paměť, vina a celoživotní klam.
Myslím, že na začátku mé kariéry mě vždy velmi zajímalo, jak se dívat na jedince, kteří bojují se svou minulostí a vzpomínkami, říká k tomu sám spisovatel. Obvykle jsem se tedy díval na postavu v pozdním středním věku nebo ve stáří. Na někoho, kdo byl na sebe docela hrdý, ale pak, poměrně pozdě, nahlédne svůj život z jiné perspektivy. A začne si říkat: Aha, žil jsem svůj život podle špatných hodnot, i když jsem si většinu života myslel, že žiji správně. Znamená to, že můj život byl promarněný? To byla typická situace, která mě fascinovala. Napsal jsem o tom nejméně tři nebo čtyři romány.
Když jsem jako spisovatel zestárl, začala mě zajímat stejná otázka, ale aplikovaná na společnosti a národy. Jak má národ nebo země bojovat se svými temnými nebo hanebnými vzpomínkami? Není lepší nechat tyto věci pohřbené a jít dál? Někdy lidé po celé generace bojují kvůli něčemu, co se stalo před staletími, a vzniká z toho jen nenávist. Takže někdy není dobré vzpomínat.
Na druhou stranu si myslím, že zejména v Evropě a také v Americe, v Japonsku, máme problémy se vzpomínkami, které byly potlačeny, a společnost není smířena sama se sebou. Evropa je ve stavu napětí už od druhé světové války. Takže tato otázka o osobní a národní paměti je něco, co mě velmi zajímá.
Zatím posledním románem, který Kazuo Ishiguro vydal, je sci-fi Klára a Slunce, poslední knihou letos v květnu soubor písňových textů pro Staceyho Kenta Léto, kdy jsme v dešti projeli Evropou. V češtině vydává Ishigurovy knihy nakladatelství Argo, v posledních letech v působivé grafické úpravě Jany Vahalíkové a v prestižní edici AAA. V čase spisovatelových 70. narozenin znovu vychází Soumrak dne v překladu Zdena Pošvicové, doslov napsala Bianca Bellová.
Kazuo Ishiguro: Soumrak dne
#MojeArgo
