Maroušek. Vargásek. Překladatelka Anežka Charvátová vzpomíná na Maria Vargase Llosu

Před deseti lety jsem dostala od nejlepších kamarádů k narozeninám vytouženou letenku do Chile, kde jsem do té doby nikdy nebyla; letos se k výročí chystám vyrazit do Peru a splnit si další sen, hýčkaný už od studentských let, z doby, kdy jsem objevila Peru prostřednictvím románů Maria Vargase Llosy. Ten 28. března 2025 oslavil 89. narozeniny, a já jsem týž den pořádala divokou karnevalovou oslavu vlastních narozenin, podstatně mladších, zato kulatějších.

A předevčírem ráno v šest jsem nemohla dospat, nevím proč, tak jsem vstala, otevřela si počítač a vybafla na mě zpráva, která se sice dala čekat, ale přesto mě zdrtila: v neděli 13. 4. zemřel ve svém limském bytě v rodinném kruhu idol mého mládí, můj nejoblíbenější spisovatel, člověk, jemuž vděčím nejenom za nezapomenutelné čtenářské zážitky, ale i za to, že jsem objevila hispanoamerickou literaturu a stala se překladatelkou: Maroušek. Vargásek. Tak mu říkala tetička Julie v překladu Libuše Prokopové v románu Tetička Julie a zneuznaný génius a od té doby jsem mu tak (tajně) říkala i já.

Teď se na mě sesypaly nejrůznější vzpomínky na postavy z jeho knih, na písemku u přijímacích zkoušek na téma Mario Vargas Llosa, na vypisování peruanismů z jeho románů, na psaní diplomky o Rozhovoru u Katedrály, na cestování prstem po mapě Amazonie při překladu Vypravěče, na Magnesii Literu za Vypravěče, na chvíle blaha při převádění do češtiny úvah Santiaga Zavality a na chvíle smutku při hledání okamžiku, kdy se nám všem nějak podělaly životy. Ale hlavně jsem si vzpomněla na Vargáskovu návštěvu Světa knihy roku 2019, kdy jsem dosáhla vrcholu své překladatelské i hispanistické kariéry, seznámila se osobně se svým dávným guru a mohla s ním moderovat debatu o literatuře, vlastně dokonce dvě, jednu v Cervantesově institutu a druhou na červeném gauči na Výstavišti.

Na debaty jsem se přepečlivě připravovala, abych měla v zásobě dost otázek, ale také mohla improvizovat podle jeho odpovědí. Bála jsem se, jaký bude, jestli se z něho nevyklube protivný stařec – přece jenom byl ročník 1936, poslední žijící velikán z generace boomu –, který bude jednoslabičně odsekávat a já se budu moct přetrhnout, abych vymyslela lepší otázku. Ale kdepak. Naživo byl stejně šarmantní, jak jsem si ho představovala podle fotek, už sice ne takový fešák jako zamlada, kdy jsem se zálibně dívávala na jeho fotografie s černou patkou padající do očí a širokým úsměvem s bělostnými zuby, možná trochu nadměrně velkými.

Odpovídal ochotně, tvářil se mile, smál se, když jsem se pokusila o žert, a hlavně v jednu chvíli mi odpověděl to, co jsem chtěla slyšet: na otázku, která kniha je jeho nejoblíbenější, kterou jsem mu musela položit, i když vím, že autoři na podobné dotazy moc nechtějí odpovídat, je to jako vybírat z vlastních dětí to nejmilejší, ale prostě jsem se musela zeptat, protože jsem doufala – tušila –, že má nejraději stejnou knihu jako já, tak na tuhle otázku mi odpověděl: Rozhovor u Katedrály. V tu chvíli jsem se neovládla a jako někde na fotbale jsem zvedla ruce nad hlavu a oslavně zahalekala.

Úplně bych na to zapomněla, kdyby mi dnes nezavolal kamarád s kondolencí (přátelé mi dnes kondolovali k úmrtí Vargase Llosy, jako by to byl člen mé rodiny, a vlastně byl, můj literární otec či kmotr) a scénu mi nepřipomněl. Jó! Kniha, kterou by zachránil z hořícího domu, která mu dala nejvíc práce a přinesla nejvíc šedin. A kterou jsem pak mohla přeložit a nakladatelství Argo ji vydalo. Šediny mi také přibyly, ale ta práce mě nesmírně bavila a obohatila, oprášila jsem svou diplomku a využila ji k lepší interpretaci zapeklitých pasáží, ale také jsem v hlubinách slov objevila nové významy a další roviny, které mi unikly i při podrobném pitvání. Teprve při překladu se totiž kniha rozebere na nejmenší součástky, které je třeba úplně přesně pochopit, aby se v hávu jiného jazyka zasadily zpátky do románového soukolí a celek správně šlapal. Tak jsem v originále objevila i chyby, které mě úplně rozhodily, protože nabourávaly logickou výstavbu díla, zejména jedna, kvůli které jsem dokonce napsala Vargasu Llosovi dopis, jestli sledoval nějaký záměr, mnou nepochopený, nebo v románu prostě zůstala chyba a místo minulého času přítomný.

Byla to chyba, což jsem se ovšem nedozvěděla od autora, který mi neodepsal, protože byl nemocný – dostal covid dokonce dvakrát, a údajně druhá nákaza se pro něho stala fatální, už se nikdy zcela nezotavil a začala ho zlobit paměť –, ale až po vydání knihy od peruánského odborníka na Vargas Llosovo dílo Augusta Wonga, který se mnou slyšel rozhovor na Radiu Praga, našel si můj fakultní mail a poslal mi svůj článek, v němž vypočítává všechny chyby, které v románu zůstaly – a je jich požehnaně i v nejnovějším vydání. S peruánským kolegou si od té doby píšeme a sdílíme různá literární dobrodružství, teď jsem mu napsala, že se chystám do Peru, a mám slíbenou procházku po místech spjatých s Marouškovými romány. Myslela jsem, že se třeba zkusím i dostat k Vargáskovi na návštěvu a pozdravit ho, to se však už bohužel nestane.

Ale všude v Limě bude stejně se mnou! Určitě si projdu čtvrť Miraflores a všechny ulice, které figurují v Rozhovoru u Katedrály, prohlédnu si i dům, kde býval onen bar, kde se v rozmezí čtyř hodin odehrává celý pětisetstránkový román, zajdu si na náměstí Cinco esquinas neboli Pětinároží, aspoň zdálky se podívám, jak vypadá vojenské gymnázium Leoncia Prada, kde studovali psi. A budu litovat, že mám jen omezený čas, takže nestihnu procestovat celé Peru po stopách Vargáskových knih, protože bych moc ráda viděla pouštní Piuru i pralesní Iquitos, pátrala po „Lidech, kteří jdou“, jak si říkali Mačigengové, na březích pralesních řek, říček, bystřin a potoků, v soutěskách a peřejích, a v duchu přitom poslouchala Maškarkovo vyprávění o Kamagirinim a o tom, „co bylo předtím, než nastalo potom“. Možná aspoň navštívím oblast peruánských And kolem města Ayacucho, kde působila nechvalně známá teroristická Světlá stezka, jak o tom vypráví Vargas Llosa v románu Smrt v Andách.

Ale jsem si jistá, že ať půjdu kamkoli, bude mě provázet Vargas Llosův příjemně modulovaný hlas, který jsem poslouchávala v ukázkách, kde četl začátek románu Rozhovor u Katedrály, a který v různých rozhovorech mluvil o potřebě vyprávět, vytvářet imaginární světy, vymýšlet si další životy. Mně Vargásek takových jiných, bohatých životů zprostředkoval hodně. Jsem mu za to vděčná. Snad jsem svými překlady také někomu pootevřela dveře do Vargas Llosova pestrobarevného, bohatého, mnohovrstevného světa, kde kromě potěšení z vyprávění nacházíme i úvahy a postřehy, s nimiž jsem se od svých studentských let ztotožňovala mnohem víc než s literaturou psanou v mé vlastní zemi. Od vysoké školy mám dvě největší literární lásky: Josefa Škvoreckého a Maria Vargase Llosu. Oba už si mohou povídat o literatuře v nějakém jiném světě. Snad krásném.

Anežka Charvátová, překladatelka

#Moje Argo

Anežka Charvátová (*1965, Praha) vystudovala romanistiku, věnuje se překládání, redakční práci, výuce a popularizaci latinskoamerické literatury. Píše recenze, spolupracuje na literárních pořadech s rozhlasem (se stanicemi Vltava, Plus, Radio Wave), moderuje debaty se spisovateli v Cervantesově institutu a na knižních festivalech. Učí na Ústavu translatologie FF UK hispanistické literární předměty, nakladatelskou praxi, překlad a redakční práci. Překládá z francouzštiny, italštiny, ale hlavně ze španělštiny, nejraději hispanoamerické autory. Za překlad románu Vypravěč Maria Vargase Llosy dostala roku 2004 Magnesii Literu, za překlad románu 2666 Roberta Bolana v roce 2013 Jungmannovu cenu. Od roku 2021 je předsedkyní Obce překladatelů.