Hlavní obsah
Knihy a literatura

Mexikopedie: abecedář mexické kultury ostřejší než chilli

Foto: Nakladatelství Argo

Eva Kubátová a dva díly Mexikopedie

Když Eva Kubátová roku 2013 zapustila kořeny v Mexiku, byla z toho láska jako hrom – a z téhle lásky pak vznikla Mexikopedie, abecedář mexické kultury ostřejší než chilli.

Článek

Teď žijete i s rodinou v Praze – a už tu hodláte zůstat. Je snad možné, že se vám Mexiko po deseti letech přejedlo? Nebo že už jste tam viděla všechno?

Haha, přejíst se snad Mexika nedá, a to ani v přenesené formě, a už vůbec ne v té gastronomické, ach bože, už teď mi to jídlo chybí! A všechno jsem v Mexiku rozhodně taky neviděla, to snad taky ani nejde, na to je to až příliš nádherná a příliš obrovská země. Stěhování do Prahy jsme měli v hlavě už pár let, především kvůli jediným prarodičům naší dcery a taky kvůli škole, do které vbrzku ta naše malá slečna nastoupí.

Ale jinak je to celé hořkosladké – obě země milujeme a nedáme na ně dopustit, ale prostě nastal čas zkusit si po deseti letech v Mexiku další level našeho životního gameboye. Hodláme si do téhle etapy přinést mexickou hravost a nebrat celé to interkontinentální stěhování zas tak vážně. Třeba v tom, že si příliš neklademe otázku, jestli zůstaneme napořád. Určitá toulavost, či chcete-li nezakořenění, mě dost baví, a třeba po deseti letech v Česku zatoužíme po dalším dobrodružství zase někde úplně jinde, kdo ví.

Co vám bude nejvíc chybět?

Kromě takových těch normálních záležitostí, které jsou po odjezdu po tolika letech a tak daleko od Mexika nasnadě, to podle mě je nejspíš určitý druh momentu překvapení. V Česku máme životy mnohem detailněji rozplánované. Nesmírně zábavné mi ale přijde sledovat, co život organicky přináší bez ohledu na to, jak si to člověk nalinkuje. To jsou ty moje oblíbené „mexické podivnosti“, které prostě přicházejí samy od sebe a plynou z latinskoamerické nátury a přístupu k životu.

Co vám takhle život naservíroval naposled?

Mexikopedická témata, jejich výběr a lidi, kteří příběhy vytkávají do konečného textu, jsou jedna velká podivnost. Těsně před odjezdem jsem tak na stříbrném podnose od Mexika dostala rozlučkový dar v podobě několika zpracovaných témat do třetího dílu, byť ten druhý teprve nedávno vyšel.

Jedním z takových témat byla vlastně úplně absurdně surrealistická, ale neuvěřitelně překvapivá cesta do městečka Olinalá. Vyrábějí se tam krabičky z voňavého dřeva linaloe a „lakují“ se mletými kameny. Když jsem vyrazila na sedmihodinovou cestu horskými serpentinami, měla jsem o nich jen povšechné znalosti a neurčitý pocit, že to možná bude dost nudné téma. Navíc moje mexické okolí si ťukalo na čelo, že do Olinalá by ani nepáchli a že nějaké dřevěné krabičky vážně nejsou nic moc.

Zůstala jsem ale s pusou dokořán otevřenou vší tou milimetrovou precizností, která spolu s životním vyprávěním Olinalanů dala dohromady úžasnou budoucí kapitolu, a nebyla jsem sama. I ono kritické okolí zíralo, když jsem jim o všem nadšeně vyprávěla, neměli tušení, jaká krása se v Olinalá vyrábí. A přitom právě takové momenty překvapení jsou jen jako klubko vlny – stačí jen chňapnout po jeho konci a před očima se ti začne odvíjet barevný mexický příběh, jehož nuance překvapí i samotné Mexičany.

Třetí díl? Do dvou Mexikopedií se to pořád ještě všechno nevešlo?

To si pište, že nevešlo! Když si vezmeme, jak je Mexiko obrovské, je to, jako kdybych psala o území o velikosti Evropy od Portugalska po Slovensko. A v takovém případě už si asi lépe umíme představit, jak rozmanitá to může být země. Navíc když padl nápad na Mexikopedii, jedna z mých prvních obav byla, jak vybrat témata, a necítit onen nutkavý pocit „nedokončenosti“. Myšlenka abecedáře na pokračování přišla hned vzápětí. Mám promyšlených pět dílů a myslím, že právě ty popíšou Mexiko v rovině doposud nezpracované. Po pěti dílech mexikopedického abecedáře cítím, že už snad řeknu čtenářům úplně všechno, co mám na srdci.

Můžu číst druhý díl bez znalosti prvního?

No jasně, jsou psané tak, aby absence čtenářského zážitku z prvního dílu nikterak nezasáhla do dvojky. Ale témata se organicky proplétají, takže dočíst si jedničku posléze rozhodně ještě posílí či respektive doplní celou tu mexickou skládačku o další krásné dílky.

Které místo máte v Mexiku nejraději?

Moje nejmilejší místo je rozhodně naše terasa v Mexico City, když všude kolem nádherně fialově rozkvetou žakarandy. Člověku v takové chvíli vůbec nepřijde, že žije ve dvaadvacetimilionové megalopoli a všechen ten cvrkot mexického velkoměsta je příjemně vzdálený.

A kdybyste si z každého dílu měla vybrat jen jedno téma, které byste podstrčila váhajícím čtenářům, která by to byla?

Uf, tak tohle je přímo Sofiina volba. Každá kapitola je pro mě jako dítě, co se rodilo za úplně jiných podmínek, těžkostí, ale i radostí. Ale dobře tedy. Váhavému čtenáři bych asi doporučila z prvního dílu pročíst si kapitolu o Dušičkách. Přece jen právě ty si s mexickou kulturou spojujeme nejčastěji. A z druhého dílu nejspíš kapitolu o nejpodivnějším městečku z celého Mexika – San Juan Chamula. Je to takový mystický uzavřený indiánský svět, v němž se dějí nesmírně zajímavé synkretické šamansko-katolické obřady. A Indiáni nás, Čechy, odjakživa fascinovali.

A které kapitoly jsou vám osobně nejblíž?

Z druhého dílu je mi nejblíž asi kapitola o indigu, přírodním pigmentu, který nám barví stehna v nových džínách domodra. Když jsem dlouhé měsíce zpovídala mistry barvíře, zdávaly se mi dokonce i modré sny. Ale lidsky nejsilnější je pro mě z druhého dílu kapitola o skleněných vánočních ozdobách z Chignahuapanu. Kromě spousty křehké krásy totiž přinesla i nekonečnou lidskou moudrost a pochopení a při psaní jsem prolila nemalé množství dojatých slz. Uvidíme, jestli jsem zvládla přenést příběh čtenářům tak, aby ho při čtení prožívali spolu se mnou.

Jak myslíte, že bude všechny díly Mexikopedie vnímat vaše dcera, až vyroste?

Pevně doufám, že mi je nehodí v pubertě na hlavu, protože to by nejspíš dost bolelo. Ale teď vážně – tohle je otázka, co mi plyne hlavou v rozličných variantách už od prvního písmenka knihy. Samozřejmě bych si přála, aby byla Mexikopedie její součástí a bez velkých protestů ji přijala jako něco, co jsme společně tvořily při našich cestách, však ona sama byla odjakživa spoluautorem toho, kudy se všechny příběhy vyvíjely. A dokud k takovému doznání nedospěje, musím se asi setsakramentsky snažit psát dostatečně dobré knihy, aby se za ně nemusela jednou před spolužáky stydět.

Foto: Nakladatelství Argo

Dva díly Mexikopedie

# Anežka Dudková

# MojeArgo

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz