Článek
Stárnoucí bývalý knižní redaktor Gustav Molitor začíná zapomínat. Plete si jména, nechápe smysl věcí, ztrácí se. Jeho paměť stále více připomíná plovoucí ostrovy, o které se tonoucí sem tam zachytí, aby se mu po chvíli rozplynuly pod rukama, a on tak musí zběsile hledat další místo, jež ho udrží nad hladinou…
Miloš Urban patří k české spisovatelské špičce. Jeho doménou jsou temné, goticky laděné hororové příběhy, často s detektivní nebo kriminální zápletkou, vědomě pracující s postupy brakové literatury. Jeho autorská cesta od Poslední tečky za Rukopisy k Továrně na maso je však klikatější, pestřejší a zábavnější o mnohé žánrové úkroky. Zpočátku nesmělejší, jenom náznakové, ať už v „mykologickém thrilleru“ Boletus arcanus, nebo v romantizující Přišla z moře. Později stále odvážnější, vědomě jdoucí proti tomu, čím se proslavil. Začalo to civilní Závěrkou a pokračuje hořkým, avšak zároveň takřka humoristickým Dr. Alzem…
Miloš Urban: Dr. Alz
Samota vytrácejícího se vědomí
Gustav Molitor je zářivou ukázkou toho, čemu se říká nespolehlivý vypravěč. Bydlí na Letné, po níž podniká procházky spojené s dobrodružstvím – nikdy neví, jestli najde cestu domů. Výprava k lékaři ho zavede na nevídaná místa, která nikdy předtím neznal, výlet do Lán skončí málem jeho zatčením, protože ploty jsou přece k tomu, aby se přelézaly…
Zároveň jako člověk léta pracující s jazykem rád vypráví příběhy ze svého života – často ty samé, akorát obsazené trochu jinými postavami a s jiným koncem. Počet jeho dětí i manželek je proměnlivý, jejich jména rovněž, některá slova se vytratila a nahradila je jiná, podobná, ale dávající zcela jiný smysl…
Pozvolné skomírání lidské mysli je v případě Gustava Molitora svíravé, hořké, ale zároveň velice zábavné – zvlášť když jej zážitek s maškarním plesem dovede k přesvědčení, že v roce osmdesát devět stál v uniformě zásahových jednotek na Národní třídě. Byla to ale pravda, nebo si jen vynechávající mozek propojil několik zcela nesouvisejících událostí a situací?
Molitor vyplouvá na cestu do hlubin své mysli a snaží se zachytit a posléze propojit ty správné konce – aby nakonec našel něco, co má pro něj osobně daleko vyšší hodnotu než jakékoli vyrovnání se s minulostí. Totiž pocit smíření…
Děravý deník
Miloš Urban v Dr. Alzovi zvolil formu deníkových záznamů, které si jeho hrdina pořizuje, aniž by je datoval – data už pro něj nejsou důležitá. Zmatená Molitorova mysl pak autorovi pomáhá vytvářet bizarní konstrukce založené na klasikově heslu „neschopnost myšlenku udržet a naopak – neschopnost myšlenku opustit“.
Proud vědomí, který se z děravé paměti bývalého intelektuála line, je tak místy vtipný, místy dojemný, místy z něj mrazí – ale vždy vyžaduje plnou pozornost, protože v rámci jedné věty se klidně čtenář může ocitnout zcela jinde.
Pocit pozvolného skomírání je pak ještě umocněn určitou „podehraností“, již Miloš Urban pro samotný děj cíleně zvolil a která možná bude pro mnohé mileniály nepochopitelná. Žijeme totiž v době velkých gest a hrdinství prezentovaného tím, že veškeré problémy je žádoucí vykřičet na sociálních sítích. A to v Dr. Alzovi, bizarní generační zpovědi dnešních padesátníků bojících se, co se bude dít, až jim začne vynechávat to nejcennější, jejich mozek, rozhodně není.
Všechny konflikty zde mají pouze přibližná řešení – a nikdy není jasné, jestli se to takhle skutečně stalo, nebo ne. Nic není vyhrocené, protože na jakoukoli vyhrocenost není čas – Molitorova mysl není schopna problémy jakkoli vrstvit, rozvíjet, neboť prostě a jednoduše zapomíná – třeba i na to, proč právě stojí ve večerce a jak se tam ocitl.
Dr. Alz je tak znepokojivá, ale zároveň velice vtipná kniha o stáří, o jeho nevyhnutelnosti a o tom, jak nutné, avšak zároveň marné je proti tomu bojovat. Pro pozorného čtenáře je pak ve své intimnosti a komornosti stejně silná jako již zmiňovaná Závěrka.
Jiří Popiolek
#Moje Argo
Křest knihy Miloše Urbana se uskuteční v úterý 12. 11. v 19 h v Čítárně Unijazz (Husitská 22, Praha 3). Zahraje Kočka je lepší. Vstup je volný.
Pozvánka na křest
