Článek
O tom, co za okupace a za války zažili, se v rodině tradovaly různé legendy, oni sami o tom nemluvili. Nechtěli přenášet své trauma na další generace. Až po jejich smrti se objevil nejasný článek v novinách a staré dopisy v krabici od bot, první drobečky informací, které probudily autorovu posedlost dozvědět se víc o vlastní rodině. Jenže po smrti prarodičů zmizely i jejich příběhy. Jak se je podařilo rekonstruovat popisuje Bram Presser.
Vzpomínky na Prahu
Jako dítě jsem v Praze strávil dost času. To bylo v raných 80. letech. Vybavuju si tu temnou, gotickou krásu. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce. Tehdy jsem ovšem netušil, že matku na každém kroku sleduje tajná policie. Nešlo jim do hlavy, proč by se žena, sice původem z Prahy, ale už dávno žijící v Austrálii, vracela, jistě musela mít nějaké nekalé úmysly. Mohla by to být špionka. Když o tom dnes matka vypráví, říká, že kdykoli opouštěla hotel, vídala venku postávat ty samé muže v tmavých oblecích. Ironií je, že sem jezdila z toho nejprostšího důvodu na světě: chtěla se vidět se svou rodinou. A chtěla, aby ji poznaly také její děti. Měli jsme tu tety, strýce, bratrance a sestřenice. Nikdo z nich nemohl vyjet na návštěvu za námi do Austrálie – byrokratické nástrahy byly nepřekonatelné.
Mám tolik vzpomínek. Jak čekám s babičkou ve frontě na mléko. Na čerstvá kuřata a kachny. Jak jsme šli do hračkářství nakoupit slavné české loutky. Jak se cpu svíčkovou. Anebo kachnou s knedlíky a se zelím. Babička (ve skutečnosti to byla moje prababička) nás děti rozmazlovala, o politické situaci jsme tenkrát neměly ani ponětí. A tyhle návštěvy jsme zbožňovaly. Nevěděl jsem nic o jejím osudu, nevěděl jsem, jak byla statečná. Ani že bydlela jen o pár vchodů od místa, kde se na Žižkově skrývali parašutisti po útoku na Heydricha, než se přesunuli do kostela. Nebo že se vypravila do Terezína, aby aspoň zahlédla své dcery. Nevěděl jsem vůbec nic.
Až po letech, když jsem se do Prahy vrátil jako dospělý, jsem se hodně sblížil s matčiným bratrancem Ludvíkem. Prožili jsme velkou jízdu noční Prahou, myslím, že mě strejda musel zpátky do hotelu doslova dovléct, já sotva stál na nohou. Naše pouto se tím navždy zpečetilo. Při psaní Hrsti hlíny sehrál klíčovou roli: nejen proto, že mě nechal bydlet ve svém bytě na Žižkově, takže jsem se s touhle čtvrtí důvěrně seznámil. Přes všechny změny, jimiž prošla, jsem mohl nasávat její atmosféru a představovat si, jak tady moji předci žili. Obeznámil mě s celou řadou událostí a příběhů z války, a to nejen židovských. Vzal mě do Sudoměřic, kde prababička vyrůstala, a spolu jsme podnikli i nezapomenutelnou cestu do Osvětimi.
Od anglického vydání knihy jsem neměl příležitost do Prahy zajet, až teď. Ale nemohl jsem se dočkat, až se sem zase vrátím, abych i svým dětem ukázal, kde mají kořeny, seznámil je se strejdou Ludvíkem a příbuznými z široké rodiny. A když už teď Hrst hlíny existuje i v jazyce své duše, je moje návštěva o to výjimečnější. Navíc už je to proklatě dlouho, co jsem si naposledy pochutnal na české kachně.
Na počátku bylo…
Hrst hlíny vznikla díky šťastné souhře náhod. Nikdy by mě ani nenapadlo, že z toho bude kniha. Po smrti prarodičů se vytratily i jejich skutečné příběhy. Až o několik let později se v novinách objevil článek o dědečkovi, v němž se tvrdilo, že pracoval jako kurátor knižní sekce v Židovském muzeu, za války tzv. Muzeu vyhynulé rasy. Byl to pro mě šok – o člověku, který mi byl ze všech nejblíž, k němuž jsem vzhlížel a myslel si o něm, že ho znám, jsem zřejmě nevěděl nic. Jeho rozhodnutí mlčet, nepřenášet vlastní trauma na další generace, jsem chápal, ale stejně mě ranilo, že přede mnou tajil něco natolik zásadního, a ano, taky vzrušujícího.
Musel jsem se dopátrat pravdy, a tak jsem se pustil po stopě toho příběhu, byl jsem jako posedlý. Potíž byla v tom, že existovalo jen minimum informací. Něco málo jsem zjistil, ale mou zvědavost to zdaleka neukojilo. A tak jsem se rozhodl rekonstruovat jeho život od dětství v Podkarpatské Rusi až do nacistické okupace Československa. Uvědomil jsem si, že ho toužím poznat víc než jen jako idealizovaný obraz, který jsem si o něm vytvořil. Ta myšlenka se mi nějakou dobu honila v hlavě, až se náhle vynořila, zatímco jsem u stolu v restauraci čekal na příchod přátel. Popadl jsem ubrousek a začal na něj škrábat příběh o malé vesničce a lidech, kteří v ní žili, a strašlivém osudu, který na ně v budoucnosti čekal. Vzešla z toho povídka „Crumbs“ (Drobečky). Nechal jsem ji ještě chvíli odležet, než jsem ji přihlásil do jedné z největších povídkářských soutěží v Austrálii. A k mému překvapení získala hlavní cenu. Následně jsem se bavil s různými nakladateli, které zajímalo, jak by to bylo dál, jestli bych ten příběh nedokázal rozvinout. Což bylo skvělé, protože to potvrdilo moje tušení, že v sobě skrývá něco podstatného, o čem by se lidé rádi dozvěděli víc.
A tak jsem začal psát – o dědečkově útěku z rodné vesnice, příjezdu do Prahy a životě za nacistické okupace. Zároveň jsem přemýšlel i o babičce a její matce, kterou jsem znal jen jako malý kluk. Dověděl jsem se, že prababička konvertovala k judaismu a že její manžel byl hazardní hráč a opilec, který celou rodinu zničil. To, co se přede mnou pomalu začalo rýsovat, v sobě mělo tajemství, ale také vrstevnatý milostný příběh. Ale nakonec toho bylo ještě mnohem víc. Čím dál víc mě poutal osud té ženy, kterou jsem znal jako „Babičku“. Ženy, která z lásky přijala cizí víru, což ji po pár letech uvrhlo do existenciálních nesnází. A to už před příchodem nacistů. Pak se to ještě zhoršilo. Jejího manžela a dvě starší dcery odvezly transporty do Terezína, a potom do Osvětimi, zatímco ona a dvě mladší dcery zůstaly doma. Představa té rozervané rodiny mi nedávala spát, snažil jsem se tu trýznivou situaci pochopit.
Fakta a fikce
Spolu s tím, jak se rozvíjel můj „fiktivní“ příběh (užívám uvozovky, protože jsem se snažil držet co nejblíž skutečnosti, i když jsem měl jen kusé informace, převážně vzpomínky rodiny a lidí, kteří moje prarodiče znali), se přihodilo něco zvláštního. Začali se mi ozývat lidé z různých institucí, které disponovaly dokumenty a záznamy o mých prarodičích. Zkrátka, vedle vzpomínek a vyprávění se mi zpřístupnila fakta. V Židovském muzeu se během digitalizace sbírek našlo několik dokumentů, v nichž jsou o dědečkovi zmínky. Jeden z chlapců, kterého dědeček učil za okupace v Praze, nyní starý muž žijící v Anglii, se doslechl o mém pátrání a napsal mi. Dvacet let se pídil po osudech dalších chlapců z třídní fotografie, pořízené na židovské škole v Jáchymově ulici. V tomto bodě jsem se musel rozhodnout, jak ve svém románu vybalancuji rovinu faktickou s tou fikční. A napadlo mě, že v jedné části zachytím přímo proces svého pátrání a to, co se ve mně odehrávalo, když jsem se dozvídal ty neuvěřitelné věci o prarodičích, ale také o prababičce (ta je pro mě hlavní hrdinkou této knihy), a ve druhé části zkusím jejich příběhy literárně dotvořit a dosnít. Nakonec jsem do vyprávění přimísil i něco magického realismu, motivy a obrazy ze židovského a českého folkloru, protože jsem chtěl, aby můj příběh získal univerzální vyznění.
Ale stále pro mě bylo důležité držet se faktů. Jsem si ostře vědom těžkých otázek spjatých s vyprávěním příběhů o holokaustu. A proto jsem se snažil pokaždé jasně označit místa, kde jsem se od ověřené fakticity vzdaloval. V knize se objevuje golem a zvláštní bytosti jako vystřižené z Kafky (k tomu mám obzvlášť blízko, protože jeho Proces byl první knihou, kterou mi dědeček dal, když už jsem byl dost starý na čtení náročnějších románů; dodnes mám jeho výtisk z roku 1953 na poličce nad pracovním stolem). A výsledkem je, jak doufám, věrohodná verze toho, co se během těch válečných let mohlo přihodit. Motiv golema mi pomohl překonat neřešitelné otázky: proč nikdo z těch, kdo stejně jako můj dědeček sloužili v terezínském Talumudkommandu (měli za úkol pořídit soupis židovských knih nakradených po celé zemi), o své zkušenosti nepromluvil? Když jsem jim v Hrsti hlíny připsal nález něčeho natolik úžasného, natolik legendárního, ale v posledku i bezmocného, snažil jsem se zprostředkovat myšlenku, že odpovědi na některé otázky pro nás zůstanou navěky skryty.
Bram Presser
přeložila Martina Mašínová
Bram Presser představí svoji knihu v sobotu 13. 5. v 11 h na veletrhu Svět knihy.
