Článek
Předchozí článek: https://medium.seznam.cz/clanek/narfa-cesta-vasne-byla-jsem-s-jinym-muzem-muj-partner-o-tom-vedel-156740
Poté, co jsem strávila den a postel s cizím mužem, jsem se vracela domů - do apartmánu. Byli jsme totiž s partnerem na dovolené na místě, kde kupujeme dům a kde spolu jednou budeme žít.
Ještě jsem vysedávala na lavičce, jelikož jsem měla přijet později autobusem, ale můj nový amant mě svezl, jelikož potřeboval dříve do práce. Nejdřív jsem myslela, že kecá, aby mě setřásl (asi moc koukám na filmy), ale v autě se mě zeptal, jestli bychom se mohli vidět znovu, takže nekecal.
Na lavičce jsem vysedávala i proto, že - i přesto, že jsem v otevřeném vztahu a i přesto, že o schůzce můj partner věděl - jsem se cítila.. nevěrně. Nebylo to poprvé, co jsem měla jiného muže, ale bylo to poprvé, co s tím byl můj partner obeznámen. A já tak nějak nevěděla, jak se v takové situaci chovat, jelikož s tím nemám zkušenosti.
Nechtělo se mi zpátky. Nevěděla jsem, co mě čeká a ani náhodou jsem si to nedokázala představit. Jen jsem si říkala, že by to mohlo být tak, jak si otevřený vztah představuji - přijdu domů, partner mě láskyplně přivítá a zeptá se mě, jak jsem se měla a jestli jsem si „to“ užila. Něco mi ovšem naznačovalo, že tak to mezi námi určitě neproběhne.
Musel mi jít dolů odemknout, jelikož klíče od apartmánu byly jen jedny. Ráno jsme se domluvili, že bude vařit. Jeho první věta, kterou pronesl, když mi otevřel dveře, byla: „Ještě nemám uvařeno, jsi tu dřív.“ Cítila jsem se tak hrozně provinile. A na druhou stranu jsem vlastně nevěděla proč. Ale jo, bylo to zkrátka vše nové a.. divné.
Neproběhlo žádné přivítání, žádné dotázání se, jak bylo..Nic.. Ticho. A já to chápala a nechala jsem to tak.
Začal vařit..
Najedli jsme se..
Ticho..
Atmosféra byla hustá jak přehuštěný guláš a já se začala ptát, jestli mi to za to stálo.
A po pár hodinách jsem to nevydržela a zeptala jsem se, jestli je vše v pohodě. Odpověď: „Jo.“ Zeptala jsem se, jestli si chce o něčem promluvit nebo se na něco zeptat. Odpověď: „Ne.“ Chvíli jsem tlačila, než z něj vypadlo, že není schopný mě obejmout nebo mi dát pusu při představě, že jsem ještě před chvíli někomu lízala řitní otvor.
Chápala jsem.. Přesto mi to nedalo, a musela jsem apelovat na to, že jsme přece v otevřeném vztahu, takže bych očekávala, že to také bude v pohodě přijato, protože takhle by to v otevřeném vztahu mělo fungovat, a ne, že se dotyčný cítí provinile. Jeho odpověď byla, že je to pro něho nová situace se kterou se musí nějak popasovat.
Upřímně, můj partner je velmi paličatý a není moc sdílný. Navíc já jsem jeho první vážný vztah (a také poslední, jak mi často opakuje), takže je dost zvyklý chroupat si věci sám. Pokud nechce něco řešit, mám smůlu - nevytáhnu to z něho ani párem volů. Klidně mi bude donekonečna tím svým klidným hlasem opakovat, že je všechno v pohodě. Za to bych ho někdy nejradši praštila pánvičkou…
Odešel..
Chápala jsem..
Když se vrátil, sedl si na gauč a díval se do prázdna. Bylo už pozdě, byla jsem unavená a nechtěla jsem nic řešit. Chtěla jsem si promluvit, když jsem se ptala, jestli je vše v pohodě a ne teď, když už jsem se chystala spát. Ale co se dalo dělat. Nemohla jsem se v této situaci zachovat sobecky. Měl právo na to nechat si věci nejdřív projít hlavou. Měl právo promluvit si ve chvíli, kdy je na to připraven. Musela jsem to akceptovat a snažit se ještě udržet zapojený mozek, což nebylo úplně snadný.
Rozpačitě jsem se snažila nějak zapříst rozhovor. „Všechno v pohodě?“ Viděla jsem, že očividně nic v pohodě není, ale nenapadlo mě nic vhodnějšího. - „Jsem prázdný.“ - „Jak to myslíš?“ - „Prostě jak to říkám. Jsem prázdný. Necítím nic.“ Opravdu jsem v tuhle pozdní hodinu nebyla v rozpoložení hrát hru jménem „Tahání z chlupaté deky“, ale po nějaké neurčité době, která se mi zdála zbytečně táhlá, se mi to podařilo.
„Myslel jsem si, že jsem se při posledním rozhovoru vyjádřil jasně, když jsem řekl, že jsem si představoval, že dovolenou strávíme spolu a že potřebuji podpořit a měl jsem pocit, že jsi mě pochopila, ale očividně jsem se spletl.“ Nechápala jsem, jak to s tím souvisí. Snažila jsem se oponovat, že jsme spolu každý den a že i na jiných dovolených jsem vždy měla jeden dva dny, kdy jsem podnikala něco sama (nebyla jsem tehdy s jinými muži, podnikala jsem sólo túry, které byly holt nad rámec jeho chtěných nachozených kilometrů).
Musela jsem se ho ptát, jestli to vlastně myslí opravdu vážně, když mi tvrdí, že si můžu dělat, co chci, hlavně, když s ním zůstanu. Momentálně jsem totiž měla pocit, že si můžu dělat, co chci, dokud si nezačnu dělat, co chci. Potvrdil, že mi nebude nic zakazovat a já absolutně nechápala pointu této pozdní diskuze.
Rozsekl to ve chvíli, kdy mi oznámil, že si teď taky někoho musí najít, aby to bylo fér. Tak to jsem nevěřila vlastním uším. A chvíli jsem uvažovala, jaká emoce to z něho mluví, protože tohle rozhodně nebyl můj partner tak, jak ho znám. (Pozn. autora: Nikdy nemůžete nikoho dokonale poznat, jelikož je nemožné poznat jednotnou osobu ve všech životních situacích, které se mohou naskytnout.)
Snažila jsem se apelovat na to, že pokud si chce někoho najít, tak by to ale mělo být z jiného důvodu, než proto, aby to bylo fér. Jeho zabedněná odpověď: „Vždyť si přece můžeme dělat, co chceme.“ - „Samozřejmě si můžeš dělat, co chceš. Jen by mi bylo divný, že doma se mnou nic moc mít nechceš (proto jsme se domluvili na otevřením vztahu, jelikož já sexuálně strádám a on s tím nechce nic dělat) a jdeš si užívat někam jinam.“ - „Když ty si můžeš dělat, co chceš, tak já taky. Nebo snad ne?“ - „Jo, ale..“
Nemělo to cenu! Tenhle slovní pingpong probíhal asi tak půl hodinu, než jsem to vzdala a oznámila mu, že na to už fakt nemám nervy a šla jsem si lehnout se slovy, že pokud tedy chce, aby to bylo fér, tak by si měl najít ne jednu, ale rovnou čtyři, pět, šest ženských.
...TBCd
