Článek
Jedním z nejvýznamnějších českých cestovatelů byl bezesporu Enrique Stanko Vráz. Tento dobrodruh nám zprostředkoval pomocí přednášek, zápisků a fotografií daleké kouty světa. O svém původu toho ale moc neprozradil, a to ani své rodině. Postava Stanka Vráze je tak dodnes zahalená rouškou tajemství. On sám o sobě a svém dětství i dospívání mluvil jen málo a když už tak učinil, jeho výpovědi se v lecčem lišily. Podle svých tvrzení se narodil 18. února roku 1860 v bulharském městě Trnovo. Později za datum svých narozenin určil den 8. dubna stejného roku. Další ze střípků jeho zkresleného životopisu, které nám sám Vráz nabídl, byla informace o jeho otci.
Ten měl být diplomatem nebo důstojníkem. To se měnilo v závislosti na publiku, před kterým vyprávěl své zážitky z cest. Sám měl vystudovat vojenskou školu a dále pokračovat studiem medicíny ve Švýcarsku. Vzdělání ale nikdy nedokončil. Dnes se tak můžeme pouze domnívat, co je pravdivé a co ne. Existuje i velká spousta historiků, kteří se domnívají, že toto mlžení nebyl jen marketingový tah, ale i zástěrka jeho pravého původu.
Pomineme-li tyto skutečnosti, tak jeho dospělý život byl vskutku jedna velká pouť, při které procestoval nespočet míst. Jeho cesty započaly v Africe. Na tomto kontinetu strávil více jak 5 let. Z těchto cest zaslal do Prahy na několik tisíc ceněných exponátů. Jednalo se o sběratelské předměty, fotografie, sbírky savců, hmyzu a ptáků. Jeho vysněného cíle ale v Africe nedosáhl. Toužil se totiž dostat do bájného a mýty opředeného města Timbuktu v Mali. Po tři dlouhá léta se v přestrojení za Araba pokoušel několikrát dostat přes jeho brány. Vždy bez úspěchu. Když se vzdal těchto pokusů, rozhodl se změnit strategii a proniknout do města z Gambie. K jeho smůle těžce onemocněl malárií, a tak musel svou výpravu ukončit. Celý další rok se pak z této nemoci léčil na Kanárských ostrovech.
Basilejské misie
Zde měl však dostatek času, aby mohl naplánovat jeho další výpravnou cestu. Rozhodl se, že prozkoumá Jižní Ameriku ze západu na východ na lodi. Aby se tato cesta mohla uskutečnit byly zapotřebí nemalé finanční prostředky, které ale Vrázovi chyběly. Rozhodl se proto, že využije techniky pro zpracování mízy ze stromů, kterou získal od indiánů. Tato míza byla po zpracování velice podobná kaučuku a v té době byla velmi žádanou a ceněnou komoditou. Vráz si tak následně po dobu několika let se svým přítelem vydělával na svou zámořskou cestu.
Cesta do Jižní Amerika byla ale jedna velká pohroma za druhou. Vráz a jeho přítel vyrazili na dvou lodích. Bohužel se jedna z nich potopila a to i s cennými artefakty, které cestou nashromáždili. Další ránu mu osud zasadil v momentě, kdy se dozvěděl o přepadení svého cestovatelského kolegy. Ten byl při tomto incidentu okraden o veškeré jejich společně vydělané peníze. Aby cestu dokončil, musel kvůli nedostatku peněžních prostředků prodat i druhou loď a jeho cenný fotoaparát.
Při cestách po Nové Guineji objevil pohoří, které pojmenoval po svém oblíbeném českém skladateli Bedřichu Smetanovi. O Smetanově pohoří pak publikoval do německých novin. Bohužel tento název Vrázovi neuznali, a tak zůstalo pohoří do dnes nejšpíše bezejmenné. Na tomto ostrově se taktéž dostal na území kanibalského kmene Hatamů, lovců lebek. Lebky totiž byly dle jeho vyprávění pro ně to nejcennější. Z této vypravy rovněž nashromáždil nespočet artefaktů včetně vzácné paježury. Nicméně kvůli nedostatku peněz města pražského je musel prodat do sbírek v Londýně.
Vrázova výprava s českou vlajkou postupuje k Smetanovu pohoří
Z jeho cest po Číně se vrátil jako jeden z prvních s fotografiemi ze Zakázaného města. Byl jedním z prvních Evropanů, které mu se to povedlo. Z těchto dalekých končin dovezl i skvost pro akvaristy, a to vůbec první bojovnici pestrou.
Ke konci života, ještě než se vrátil z Ameriky zpět do Čech, se potýkal s rakovinou, která vyústila v amputaci ruky. Na začátku 20. let minulého století se i s rodinou natrvalo vrátil do Prahy, ale jeho zdraví už mu dobře nesloužilo. I přesto stále přednášel. Měl totiž největší radost z toho, když mohl, ideálně mladým lidem, předávat své vědomosti a zápal pro bádání. Zemřel v roce 1932 ve věku 72 let. Jeho životní odkaz tu však s námi zůstavá.
Zpracováno na základě:
