Článek
Zásady Montessori školy vymyslela italská lékařka a pedagožka María Montessori. Taková škola nemá za úkol vyžadovat od dětí memorování faktů a principů, ani nevyžaduje od dětí zájem o něco, co je nebaví. Místo toho je zásadním principem rozvoj dovedností a poznatků, které už si dítě osvojilo. Dítě se tak rozvíjí v oblastech, které ho zajímají a baví. Ostatními poznatky není tolik zatěžováno. Zároveň není za své výkony hodnoceno známkami. Jedním ze stavebních kamenů, na kterých je Montessori škola postavena, je ten, že dítě svojí prací uspokojuje sebe samo, nikoli učitele. Je to totiž jediný způsob, jak nebude vyvíjen zbytečný a nesmyslný tlak na dětskou psychiku, dítě pracuje bez stresu a tím pádem kvalitněji.
Montessori není ve světě ničím novým, nejde tedy o komerční výtvor. První taková škola byla otevřena právě v Itálii již na počátku 20. století. Už ta se chlubila tím, že žáky nenutila k memorování, ale rozvíjela jejich dovednosti, které se jim hodí pro život po škole. Na Montessori škole totiž nemůže docházet k diskriminaci na základě inteligence, zdravotního stavu nebo sociálního postavení. Všichni jsou si zde rovni.
Kdo by chtěl oponovat tím, že se dítě soustředí pouze na to, co ho zajímá, tím pádem je odtrženo od reality a nezískává alespoň základní všeobecný přehled, pak nemá pravdu. Žáci běžných škol věci, které si memorují, ale nezajímají je, často vypouští. Znalost absolventů Montessori škol jsou na všech úrovních srovnatelné se znalostmi, které získávají děti na běžných státních či soukromých školách.
Na dítě je potřeba nahlížet jako na osobnost, která má právo se rozhodovat a vyvíjet se směrem, kterým žádá. Učitel zde není autoritou, nýbrž partnerem dítěte v debatách a rozmluvách. Jeho hlavním úkolem je vytvořit vhodné prostředí pro výuku. V Montessori třídách to pak vypadá zcela odlišně než v těch běžných. Nenajdete zde ani lavice, ani katedru. Dítě nemusí po dobu výuky sedět na židli, ale může si ve třídě svévolně přecházet a dělat to, co jeho práce zrovna vyžaduje. Neexistují zde totiž ani vyučovací hodiny. Dítě u své práce z jednoho oboru může setrvat třeba celý den, pokud jej taková práce naplňuje.
Kouzlo Montessori spočívá v tom, že učitel neříká dítěti, jak kterou pomůcku, kterou si k práci vybralo, použít. Nechává je pomůcky používat dle jejich uvážení, což vede k zesílení představivosti a tvořivosti, až ke správnému používání dojdou časem samy. Samozřejmě musí učitel hlídat, aby nedocházelo k vyloženě zakázaným činnostem a nebyl tak narušen samotný koncept.
I v Česku máme několik Montessori škol. Tento princip výuky se sem dostal až v 90. letech po pádu komunismu. Nejvíce škol využívajících tyto principy najdeme v Praze. Přestože je Montessori ve světě konceptem velmi oblíbeným, u nás nemá dlouholetou tradici, proto nebyl hojně rozšířen. Obecně je zde podíl žáků a studentů v Montessori školách desetkrát nižší než například v Německu.
