Článek
Začalo to ve 20. letech minulého století v Anglii. V roce 1923 tam byl vytvořen světový rekord v délce nepřetržitého tance. Pár tancoval nepřetržitě sedm hodin bez jakékoli přestávky. Ač už tento rekord na první pohled působí dost bizarně, není to nic proti tomu, co následovalo.
Rekord byl totiž překonán po pouhých dvanácti dnech. A to několikanásobně. Americká instruktorka tance tancovala neuvěřitelných 27 hodin. Střídala přitom sice partnery, ona však v páru vždy zůstávala. Jenže se svým rekordem příliš slávy nezažila. Za pár dní byla opět překonána. Lidé se začali předhánět v tom, kdo na parketu vydrží déle. A protože to byla pro lidi té doby velká zábava, začaly vznikat taneční maratony, které lákaly na zajímavé výhry. Mnohdy mohl pár vyhrát i to, co si tehdejší průměrný občan daného státu vydělal za celý rok. A to samozřejmě podpořilo zájem široké veřejnosti o účast na takovém maratonu.
Ve 30. letech byly taneční maratony na vrcholu. Téměř každé větší americké město nějaký pořádalo. Vidina finanční výhry byla v době bídy pro mnoho účastníků až příliš lákavá. Rekordy se tak pokořovaly doslova každý den. Tato zábava tak pomalu narůstala do doslova obřích rozměrů a každý taneční maraton měl svá drsná pravidla.
Mezi ty obecně rozšířená patřilo pravidlo patnácti minutové přestávky. Na tu měl pár nárok každých několik hodin. Její začátek udával klaxon. Párům bylo na oněch 15 minut povoleno ulehnout do postelí. Ty byly někdy umístěny přímo na parketu, aby na ně měli diváci dobrý výhled. Časem se tanečníci naučili přestávku využít k tomu, aby ji skutečně celou prospali. Ihned upadli do hlubokého spánku, problém byl ale někdy s probouzením. Muži tak byli často ponořováni do vany se studenou vodou, ženy fackovány.
Podnik, který taneční maraton pořádal, měl na starosti i přípravu jídel pro všechny soutěžící. I to bylo v době hladu velkým lákadlem. Tanečníci ale byli krmeni přímo na parketu, aniž by měli možnost se byť jen na chvíli zastavit. Únava však dokázala udělat své. Tanečníci někdy spali i při tanci, zatímco je na nohou drželi jejich partneři. Pokud se ale rozhodčímu nezdálo, že by se pár pohyboval tak, jak by měl, mohl použít pravítko, kterým tanečníka švihl.
Maratony byly tak úspěšné, protože se tehdejším lidem v roli diváků líbilo sledovat jiné lidi při nesnesitelném fyzickém utrpení. Někteří tanečníci na parketu kolabovali, u některých vedlo vyčerpání až ke smrti. Prvním mrtvým na parketu se stal Homer Morehouse. Teprve 27letý tanečník zemřel na vyčerpání poté, co tancoval nepřetržitě 87 hodin. A právě to byl první impuls k tomu, aby byly takové maratony zakázány. Na konci 30. let začala jejich obliba klesat a postupně byly zrušeny.
Nepřekonaný rekord z tanečních maratonů dodnes drží taneční pár z Minneapolisu Callum DeVillier a Vonny Kuchinski. Ti se v roce 1933 stali výherci tisíce dolarů poté, co tancovali pět měsíců v kuse. Naštěstí už jsou tyto maratony minulostí a z historického hlediska se na ně tak trochu zapomnělo. Bylo totiž naprosto neomluvitelné, s jakou radostí utrpení tanečníků lidé sledovali.
Zpracováno na základě:
