Článek
Jen sto kilometrů severně od rumunské Bukurešti se ve městě Slanic nachází největší solný důl v Evropě. Skládá se ze dvou vzájemně propojených dolů, ve kterých už se dnes sice sůl netěží, zato každý rok přivítají tisíce návštěvníků.
Starším je důl Mihai, který byl otevřen v roce 1912 a soustavně fungoval až do roku 1942. Jednalo se o první důl v Evropě, který byl vybaven elektrickým osvětlením. Jeho rozloha je doslova gigantická. Důl se totiž skládá ze šesti místností, jejichž výška dosahuje až více než 60 metrů. Za 30 let, kdy zde probíhala těžba soli, se tohoto nerostu vytěžilo téměř půl milionu metru krychlových.
Mladším, avšak ještě větším dolem, je důl Unirea. V něm se začalo těžit v roce 1938 a těžilo se zde až do začátku 70. let. Najdeme zde dokonce čtrnáct místností s průměrnou výškou 54 metrů. Tyto místnosti, kterým se někdy říká také komory, se ale nenacházejí vždy vedle sebe. Těžilo se zde totiž od stropu k podlaze a jakmile byla komora prázdná, mohlo se začít s budováním další. Přitom nebylo problémem, aby se další komora nacházela pod tou předchozí, se kterou byla spojená pouze otvorem ve stropu či v podlaze.
Pokud bychom se tedy chtěli dostat z toho nejvyššího místa dolu až na úplné dno, museli bychom překonat převýšení větší než 200 metrů. A výtah, který tento výškový rozdíl překonával zhruba za minutu a půl, není už deset let v provozu. Prostor, který tu byl za ty dlouhé roky vyhlouben, zaujímá téměř 3 miliony metrů krychlových.
V roce 1994 měly ale oba doly namále. Dostala se sem totiž dešťová i podzemní voda. A o soli je známo, že se ve vodě rozpouští. Proces rozpouštění soli byl odbornými zásahy sice zastaven, způsobil zde ale rozsáhlé škody. Na první pohled ale vypadalo vše v pořádku. Přitékání nové vody bylo zastaveno, a tak se zdálo, že se sůl přestala rozpouštět.
Jenže opak byl pravdou. Voda, která už sem přitekla, si razila doslova neviditelnou cestu skrze tento nerost a na různých místech dolu vytvářela nebezpečné a rozsáhlé dutiny. Po jejich odhalení musel být důl uzavřen a okamžitě se začalo se záchrannými pracemi. Nebezpečné dutiny byly zality betonem a přebytečná voda byla svedena do nově vytvořeného koryta a vytvořila tak potůček protékající dolem, který už nemohl způsobit žádné nepředvídané události.
Důl byl znovu otevřen v roce 1998 a dnes je častým cílem zemí projíždějících turistů, protože nikde jinde v Evropě podobný důl nenajdete. Prostory dolu jsou často využívány i na různé výstavy a další kulturní a jiné akce. Dokonce bylo několik komor přeměněno na sportovní hřiště, kam chodí trénovat místní sportovci.
Největší solný důl v Evropě určitě stojí za návštěvu. Rumunsko je krásná země, která má návštěvníkovi co nabídnout. Kromě dolu je plná krásné panenské přírody, středověkých hradů a tajemných lesů, nad kterými visí pověst o krvelačném hraběti Drákulovi.
Zpracováno na základě:
