Ano, chci sedět u okna, proto mám tu místenku, hádal jsem se s cestujícím

V některých vlacích je dnes místenka už nutností. Jezdí tak narvané, že někteří cestující, místo aby si sedli, musí dlouhou dobu stát. Tomu se chci vyhnout, a tak když jedu na delší vzdálenost, vždy volím místenku – tedy rezervaci konkrétního místa. Je to benefit, který mi zaručí, že budu moci celou dobu sedět. Tedy pokud nenarazím na cestujícího, který má problém uznat, že na to sedadlo mám prostě právo, ať se mu to líbí, nebo ne.

Pochopím, že když si jízdenku kupuji na poslední chvíli, průvodčí už nestihne označit dané sedadlo, a tedy že tam může být někdo jiný. V takovém případě tomu cestujícímu nelze nic vyčítat, protože netušil, že je toto místo obsazené. I když – trochu tušit mohl, protože na poslední chvíli se prodávají jen místenky na sedadla označená jako „expresní rezervace“. Ty jsou tedy spíš ruletou: buď přijde někdo, kdo si to místo na poslední chvíli rezervoval, nebo nepřijde.

Ale když je to tam napsané, je to vyloženě arogance nebo hloupost toho, kdo si tam sedne. Co asi čeká? Že mi ujede vlak a nepřijdu? Že si dobrovolně sednu jinam? Nebo že snad budu celou cestu stát a ctít to, že on přišel dřív? Ne, takhle to s místenkami nefunguje. Kdo ji má, jde na své místo. A ten, kdo tam nemá co dělat, ho prostě musí uvolnit – buď po dobrém, po vyzvání, nebo po zlém, kdy to musí řešit vlakový personál. To v případě, že narazím na echt šíleného cestujícího.

Vrcholem všeho je, když mi někdo radí, že si mám sednout jinam, protože ve vlaku je přece volno. Ano, je – ale třeba nechci sedět jinde. Proč jsem si asi záměrně vybral konkrétní místo? Třeba proto, že je moje oblíbené a má benefity: mám z něj dobrý výhled z okna, sedím na straně, na které chci, a mám u něj stoleček. Prostě moje volba a já tam chci sedět.

Vlak přijíždí, já vyhlížím konkrétní vagon, kde mám rezervované své místo. Vidím ho, nastupuji do něj a hledám své sedadlo. Nacházím – ale, jak jinak, někdo na něm sedí. Podívám se, zda je označené, a vidím, že ano: jasně, viditelně, výrazně. Požádám o uvolnění, abych si mohl sednout. Reakce cestujícího mě nejen zarazila, ale i naštvala. Prý si přece mohu sednout vedle něj, je tam místo a rezervace tam žádná není. To mě rozpálilo.

Požádal jsem ho, aby mi uvolnil to moje, preferované místo. Opět odmítl a ještě se s úsměvem zeptal, jestli nutně potřebuji sedět u okénka. „Ano, chci sedět u okna, proto mám místenku,“ opáčil jsem. A potřetí jsem zopakoval svou výzvu, že pokud nebude splněna, budu to řešit přes průvodčího.

Na potřetí to vyšlo. Cestující se konečně zvedl a uvolnil místo, které jsem chtěl a které jsem si rezervoval. A myslíte, že si sedl vedle mě? Ne – odešel jinam, brblaje, že vedle takového… sedět prostě nehodlá. No super – mám své místo a vedle volno, takže víc pohodlí. Pro mě skvělá zpráva. Pro toho, kam si tenhle člověk sedne, možná opak, protože on asi slušnosti a ohleduplnosti moc nepobral.