Článek
Víkend dvou otců a čtyř dětí? Proč ne, není to nic, co bychom nezvládli. Vymyslíme dětem program, zabavíme je, a na večer si dáme pivo a pokecáme. Znělo to ideálně a z velké části to také tak bylo. Tedy až na jednu věc, na jeden konkrétní problém. A tím problémem bylo jeho bydlení.
Vysněný baráček
Můj kamarád měl sen. Pocházel z vesnice, potom žil dlouho v bytě a nakonec se rozhodl, že se na vesnici vrátí. Koupil si tam starší nemovitost, kterou se rozhodl zrekonstruovat svépomocí. A protože podobných případů znám několik, tak nějak vím, jak hodně se liší sny a představy od reality. Jiné nebylo ani v tomto případě.
To bydlení prostě není hezké, je vidět, jak je plné nedodělků, amatérské práce, jak je tam každý den co dělat. Jestli tohle je pro něj život, tak pro mě teda ne. Ale co, jel jsem tam na víkend, tak to nějak přežijeme, říkal jsem si. Ale v neděli jsem byl rád, že doslova prcháme.
Víkend stačil
Přijeli jsme v pátek a čekali několik hodin, než bude v jeho domě trochu teplo, protože zatápěl až po práci. Stejná situace se opakovala v sobotu a v neděli ráno, protože topí dřevem, ručně. Ráno také jeden z nás musel do auta pro nákup. Když jsme nechtěli jíst pečivo z auta, muselo se zajet do sedm kilometrů vzdálené prodejny, protože ta místní otevírá jenom o víkendu.
Celkové vyžití pro děti ve vesnici nula, maximálně běhání po silnici nebo po poli. Žádné dětské hřiště, lesopark, stezka, prostě nic. Restaurace, kam jít třeba na oběd, také žádná. Zato v pátek a v sobotu večer řev opilců, kteří se vraceli z garáží od svých přátel, kde si pravidelně narážejí sud piva. Hmm, to je teda kultura.
Do toho všeho ten jeho dům, kde byla zima, několikrát vypadly jističe z důvodu přetížení, vypadalo to tam víc jako na staveništi než v útulném rodinném hnízdečku. Jeho zahrada neopravená a na svépomocí vyrobeném hřišti jsem se bál, aby se děti nezranily pádem na hřebíky, nebo snad aby si nepíchly do ruky nějakou velkou třísku.
Nechápu tě
Nějak jsme to přečkali a v neděli při odjezdu jsem mu na rovinu řekl: „Sem už nikdy nejedu.“ Vesnice je hrozná, lidi jsou zvláštní, občanská vybavenost nulová. A tvé bydlení? Víc starostí a problémů než radosti. Pokud ti to vyhovuje, budiž. Buď si lžeš do kapsy, nebo máš hodně nízké nároky. Příští pánská jízda bude u mě. Pravda, máme byt, takže se tam budeme na tu noc trochu provizorněji složit. Ale to je jediná část dne, kterou tam budeme trávit.
Jinak můžeme být venku, na dětském hřišti, v moderním parku, v dětské herně, na pivu, v kavárně, v kině, v divadélku pro děti. Kdekoli. Na nákup dojdeme deset metrů a na oběd se můžeme stavit kdekoli v ulici. Takhle já si představuji život, chci si ho užívat. Ne se ve svém věku dřít na ruině, kterou bych v naivním snu koupil. A kamarád? Nenaštval se, chápal to, čímž mě jenom utvrdil v tom, že i ten jeho sen o dokonalém baráčku byl možná naivní. Tak dostal na závěr jedinou radu – prodej to.
