Článek
Každý to zná, čas od času narazí na někoho, kdo po něm chce třeba cigaretu, nějaké peníze nebo i něco k jídlu. Kdo žije ve velkém městě, potkává se s tím doslova denně. Já beru tyhle žebrající bezdomovce jako součást města. Pokud mě vyloženě neobtěžují, ať si prostě dělají, co chtějí.
Potřebuji na jídlo
Obecně jsem vůči žebrákům imunní, prostě je nevnímám, nedávám jim žádné peníze, nedávám se s nimi do řeči. Prostě dělám, že je nevidím. Teď to ale bylo jiné. Přišla za mnou dáma, patrně bezdomovkyně, ale vcelku upravená, slušně vypadající. A poprosila mě o něco na jídlo. Nevím, co se to se mnou stalo, ale najednou mi v hlavě přepnulo a já se rozhodl, že tedy ano, že dobrý skutek udělám.
Ale jasně jsem řekl, že peníze dávat nebudu, že s tím mám špatné zkušenosti. Že ji mohu koupit jídlo, pokud chce. Čekal jsem odmítnutí, čekal jsem nadávky, čekal jsem výmluvy. Ale nic z toho nepřišlo. Paní se rozzářily oči, že bude za jídlo moc ráda.
A co chcete?
Když jsem viděl její reakci, zahřálo mě to u srdce. Konečně někdo, kdo nechce peníze na cigarety a alkohol, ale skutečně potřebuje jídlo. Tak jsem se jí rovnou zeptal, co chce koupit. Stačilo jí něco běžného k snědku, klidně pečivo. Tak jsem se nabídl, že přinesu i nějakou šunku a sýr. A ona radostně souhlasila. A já zaplul do supermarketu.
Za deset minut vycházím s nákupem a vidím, jak na mě čeká. I s taškou ji vše podávám a ona celá šťastná děkuje, že bude mít co jíst. Já měl radost z dobrého skutku. Přešel jsem na zastávku a čekal, až mi pojede MHD, a pozoroval okolí.
Do koše
Pozoroval jsem mimo jiné tu ženu, zda bude oslovovat i někoho jiného, nebo zda se pustí do jídla. A pak jsem to viděl. Zastavila u odpadkového koše. Z tašky vyndala patrně šunku a zbytek nelítostně vyhodila do odpadkového koše. Celých deset rohlíků a patnáct deka sýra. A v tu chvíli moje rozzuření dosáhlo vrcholu. Nejenom proto, že mě zase jeden takový obalamutil, ale i z toho, jak někdo dokáže takto plýtvat potravinami.
Že jsem vyhodil peníze do luftu, s tím už se nějak smířím. Ale s tím, že jsem naletěl, to dost těžko. A tak mám ponaučení. Ať je někdo sebemilejší, sebevděčnější, vždy bych si měl uvědomit, že to může být faleš. Takže, za sebe mám jasno. S charitou navždy končím. Když už, tak pošlu peníze jen na ověřené sbírky, kde doufám, že vše půjde tam, kam jít má.
