„Dejte mi účtenku, nebo okamžitě vraťte peníze,“ neplacení daní nepodporuji

Za kolik různí stánkaři a trhovci prodávají svůj sortiment, je de facto jejich věc. Žijeme v demokracii, existuje zákon nabídky a poptávky. Jestli budou prodávat langoš nebo bramborák za 500 Kč a svařák za 250 Kč je čistě jejich volba. Buď o to lidé budou mít zájem, nebo ne. I oni mají volbu: buď se neobčerstvit, nebo se občerstvit jinde.

Pokud ale vidím ceny předem a přesto se rozhodnu nakoupit a utratit své peníze, nemám právo nadávat. Prodejce si svobodně určil cenu a já jsem ji akceptoval. Moje akceptace je ovšem podmíněna také tím, že bude vše v pořádku z hlediska daní. To, že některé stánky neumožňují platbu kartou, prostě musím – chtě nechtě – přijmout. Mně osobně karta poskytuje pohodlí při placení a jistotu, že se peníze nikde neztratí. Jakmile terminál pípne, platba je evidovaná a prodejce ji před finančním úřadem jen tak neschová.

Objednávám si langoše a jsem vyzván k zaplacení 120 Kč. Není to žádná láce, ale co nadělám. Cenu jsem znal předem a objednávkou s ní souhlasím. Prodejkyně však zamítá platbu kartou, a tak hledám hotovost. Podávám přesných 120 Kč a zdá se, že je hotovo. Jenže v následujících desítkách vteřin žádnou účtenku nedostávám, proto si o ni sám říkám. Podle výrazu paní ve stánku to nejspíš není obvyklý požadavek.

Slyším různé výmluvy o tom, že jsem se měl o účtenku přihlásit předem, že neví, jestli to půjde a že mi ji možná bude muset vypsat ručně, což zabere hodně času. Já ale zůstávám neoblomný: „Dejte mi účtenku, nebo vraťte peníze. Neplacení daní nepodporuji.“ Mezitím dostávám do ruky langoš – což je aspoň dobrá zpráva. A také potvrzení, že mi na něj už snad nikdo nestihne „plivnout“, kdyby je to z jakéhokoli důvodu napadlo.

S langošem v ruce stále stojím před stánkem a dožaduji se své účtenky. Viditelně blokuji zákazníky za mnou, ale nemám v úmyslu ustoupit. Toho si všímá samotná prodejkyně, která vzadu ve stánku něco zmáčkne na podivném přístroji, z něhož rázem vyjede účtenka. „No konečně,“ raduji se v duchu. Ještě před odchodem kontroluji, zda je na účtence uvedený správný identifikátor prodejce a zda částka odpovídá. Všechno sedí. S úsměvem na rtech a přáním hezkého dne se loučím, ale žádnou odpověď už neslyším.

Samotné vydání účtenky trvalo jen pár vteřin. Kdyby měla paní klasickou pokladnu či terminál, byl by to automatický úkon u každého zákazníka. Jenže ona – stejně jako mnozí další stánkaři – nic takového nemá. A já si kladu řečnickou otázku: proč asi? Je to přece jasné. Jde o daně.

Mohlo by se zdát, že z prodeje langoše nejsou tak velké, ale to je omyl. Daň z příjmu fyzických osob činí 15 %. Nějaké náklady na přípravu samozřejmě jsou, takže když vezmeme, že čistý zisk z jednoho langoše je zhruba 100 Kč, tak z toho vychází 15 Kč daně. U sta prodaných langošů denně je to už 1500 Kč, které by měl dostat stát, ale místo toho končí v kapse obchodníka. A já jsem rád, že alespoň v mém případě to tak nedopadlo.