Článek
Hurá, říkali jsme si, přijde nová posila, v práci se nám uleví, když nás bude o jednoho víc. Tak jsme jen čekali, kdo to bude. Postupně se k nám doneslo, že se na tu pozici hlásí samí nepoužitelní „exoti“ a že vybrat někoho normálního bude dost obtížné. No, snad se to vedení povede.
Zítra přijde
Nakonec to asi klaplo, protože jsme od šéfů dostali zprávu, že zítra nová posila opravdu nastoupí. Nějak si ho oťukáme – jestli zvládne, co má, zapadne do týmu a dokáže se adaptovat na naši práci. Nikdo nečekal, že by to nedal. Není to žádná raketová věda, stačí přemýšlet, projevit trochu iniciativy a pak už člověk ví, jak na to.
Každý ví, že začátky bývají těžké a že nováček asi hned nedokáže držet stejné tempo jako my. Jenže každá snaha se cení. Časem by se do toho dostal, obzvlášť když bychom ho naučili pár „fíglů“, jak pracovat chytře, a ne tvrdě. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom ho hned odradili. Nakonec nám totiž má ulehčit práci a dovolit, abychom mohli dělat v klidu a důsledněji.
Den D nastal
Vedení přichází, vede s sebou mladého chlápka. Žádné dlouhé představování – na to bude čas o pauze nebo večer u piva. Teď se jde makat. Ukazují mu jednotlivá pracoviště, kdo co dělá, co bude jeho úkolem. Seznamuje se s naším systémem, náplní práce, s tím, že tu pracujeme v jednom týmu, spolupracujeme a pomáháme si.
Potom nám ho vedení nechá „napospas“: ať si ho každý na chvilku vezme k sobě, ukáže mu, na čem pracuje a jak se to dělá. Prostě ať to okouká, naučí se základy a rozhodne se, jestli do toho jde, nebo ne. Líbivé řeči v inzerátech jsou jedna věc, ale realita druhá. To samé bohužel platí i pro uchazeče – životopis je jedna věc, skutečnost druhá.
Kde zase je?
To dopoledne jsme měli pocit, že tam žádný nováček vlastně není. Chvíli posedával na gauči a něco si ťukal do mobilu, pak zmizel na záchod, pak si šel udělat kafe, znovu záchod a najednou byl pryč úplně. Párkrát jsme ho zahlédli na chodbě, jak telefonuje, případně zase něco řeší v mobilu. Když už byl fyzicky přítomný, měl hlavu někde úplně jinde a nevnímal, co mu kdo říká.
Proboha, tohle bude peklo, říkali jsme si. Jestli takhle vypadá jeho běžné pracovní nasazení, je to k ničemu. Nováček stihl víc pauz než práce. Nechápu to – já být na jeho místě, dělám maximum, abych se zapojil, abych co nejrychleji zapadl a byl pro tým užitečný. Zkrátka abych udělal dobrý dojem. On dělal pravý opak.
Dveře jsou támhle, můžete jít.
Máme open office, takže vedení ze své „kukaně“ dobře vidí, co se u nás děje. A zjevně si všimli, že namísto toho, aby nováček obcházel počítače nás všech a zjišťoval, co, jak a proč děláme, mizí po chodbách. Nedalo se to přehlédnout. Po dvou hodinách téhle komedie přišel šéf a nepáral se s ním:
„Dveře jsou támhle, můžete jít,“ prohlásil a propustil nováčka ještě dopoledne. Ten chvíli zíral, nechápal, co se děje, a cítil se dotčený. Ale firma hledá člověka, který je připravený makat, ne se poflakovat. A tak jsme zase zůstali sami, protože najít někoho normálního je očividně nadlidský výkon. Uvidíme, jaký „exot“ dorazí příště.
