Jak jsem záměrně nezastavil u dopravní nehody. Bál jsem se

Teď si možná řeknete, jaký jsem hulvát, neohleduplný řidič, a že bych si zasloužil, aby na mě někdo podal trestní oznámení. Ale pozor, jsem přesvědčený, že až budete znát kontext, pochopíte mě a usoudíte, že jsem udělal vše, co jsem udělat měl.

Jedete a najednou vidíte, jak se daleko před vámi auto přes příkop dostalo do pole. Tam ještě pořádný kus rylo v zemi a potom zastavilo. Na první pohled nic extrémního, dalo se předpokládat, že řidič, pokud měl pás, bude v pořádku. A to stejné se dá říct i o jeho autě, které vypadalo až na trochu pochroumaný předem zcela normálně.

Zákon č. 40/2009 Sb., § 150 odst. 1 je v tomto ohledu poměrně striktní. Neříká, že jsme povinni „zastavit u nehody“, ale že jsme povinni „poskytnout pomoc“. Z logiky věci, pokud vidíme dopravní nehodu, dá se předpokládat, že mohlo vzniknout i zranění a správně bychom měli zastavit a jít poskytovat první pomoc.

Viděl jsem vyhodnotil jsem, ale nezastavil jsem. Vytočil jsem tísňovou linku a na ní oznámil dopravní nehodu. Při tom jsem pokračoval v jízdě. V tu chvíli možná přemýšlíte nad tím, že jsem se dobrovolně vystavil riziku trestního stíhání.

Vraťme se však k zákonu č. 40/2009 Sb., § 150 odst. 1, který jasně říká: Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Nemám obavy ani z toho, že by na mě kdokoliv podal trestní oznámení, stejně jako nemám obavy z toho, že bych šel do vězení. Zákon jsem splnil do puntíku. Ten detail, který jsem doposud nezmínil, je ten, že jsem necestoval sám. Vzadu, na zadní sedačce, jsem měl tříletého syna.

Zastavit vozidlo na opravdu frekventované dvouproudé silnici, kde to málokdo valí povolenou devadesátkou, ale plyn svého auta přišlápne, jsem považoval za extrémní hazard. Nechat stát auto u silnice a desítky vteřin vytahovat syna z auta, nebo ho tam dokonce nechat, jsem považoval za šílenost.

Jet sám, neváhal bych ani vteřinu. Zastavil bych, sáhl pro vestu a pelášil z auta mimo silnici. Ale zastavit v riskantních podmínkách se synem v autě, to jsem nechtěl. Riskovat to, že nás nějaký šílenec sestřelí, nepřicházelo v úvahu. Ač o tuzemských zákonech nemám valné mínění, těch pár slov, cituji: „…ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného…“ nám přece jenom pomáhá jednat správně, jako milující rodiče, kterým jde více o blaho, a hlavně bezpečí svého potomka než nějakého šílence, co pro svou riskantní jízdu vylétl mimo vozovku.