Článek
Ne, že bychom byli nějak extrémně ujetí na zdravou stravu, ale dbáme na to, aby to, co jíme, bylo pokud možno kvalitní, přínosné, pestré a chutné. Aby to prostě nebylo nacpané nejrůznějšími chemikáliemi, dochucovadly ani přemírou soli či cukru. Samozřejmě se tomu člověk čas od času nevyhne, ani té chemii se občas nevyhne. Ale proč zbytečně cpát do těla něco, když k tomu není důvod? A nemluvím teď o nás dospělých, ale především o dětech.
Milující babička
Na jednu stranu je skvělé, že můžu dát syna na hlídání, někdy na den, jindy na víkend. Tchyně je v tomto směru velmi ochotná, syn ji miluje a ona jeho také. Tady všechno klape, jak má. Kluk se u ní nikdy nenudí – vždycky vymyslí zajímavý program, zábavu a aktivity. No jo, ale to stravování. Jsem rád, že se raději věnuje synovi, než aby trávila hodiny u sporáku, zatímco by si hrál sám nebo seděl u televize.
Klidně ať mu udělá nějaké jednoduché rychlé jídlo, klidně ať si něco objednají z restaurace, ať vyrazí na oběd nebo na večeři, třeba se staví v nějakém bistru. Ale hlavně ať ho pořád necpe sladkým. Když po víkendu slyším, co všechno tam dostal a co snědl, jdou na mě skoro mrákoty. To je tak enormní množství cukru, že by to skolilo i dospělého. Jak nezdravé to asi musí být pro malý dětský organismus?
Samé sladké
Když se pak dozvídám, co všechno tam měl, skoro nevěřím vlastním uším. Ke snídani běžně koblihy, donuty a podobné druhy sladkého pečiva. K obědu palačinky, vafle nebo rýžový nákyp, k večeři zase krupicová kaše – jak jinak než s kakaem a cukrem. A tohle všechno je ještě prokládáno sušenkami, bonbony a dalšími cukrovinkami během dne.
Neříkám, že občas klukovi také nedáme něco sladkého, ale všechno má svou míru, všechno má své limity. Je to dítě; cukr není zdravý pro nikoho. A on během víkendu dostane neuvěřitelnou dávku. Bylo jasné, že to musím řešit a promluvit si s tchyní.
Co takhle ovoce?
Hovor začal jako obvykle: poděkoval jsem tchyni za hlídání a zeptal se, jestli bylo vše v pořádku. Hned jsem se zeptal syna, co jedl, a když opět vyjmenoval samé sladké, musel jsem s pravdou ven. Říkám: „Maminko, je to přece malé dítě, nemůže mít tolik cukru. Když má chuť na sladké, dejte mu radši ovoce, nebo klidně nic. Pro jeho organismus je to obrovská zátěž a škodí mu to.“
Tchyně hned namítla, že to nebylo tak hrozné. Jenže já vím své; začal jsem vyjmenovávat, co mi syn všechno říkal, abych jí dokázal, že opravdu vím, co se u nich jí. Dodal jsem, že chápu, že je to babička, která ho chce rozmazlovat a vyjít mu vstříc, ale bylo by fajn, aby myslela také na jeho zdraví a váhu. Jistě nechce, aby se mu ostatní děti posmívaly, že je obézní. Netloustne se přece ze vzduchu, ale ze špatné stravy.
Snad to zabere
Nerozloučili jsme se ve zlém, byla to prostě výměna názorů. Jak říkám, je mi jedno, co tam syn dělá a jak ho vychovávají. Ale když do něj ládují cukry horem dolem, považoval jsem za nezbytné zakročit – a čím dřív, tím určitě lépe.
