„Ne, svůj soukromý spořicí účet ti nikdy neukážu,“ odbyl jsem přítelkyni

Je v pořádku mít společný účet? Rozhodně ano. Když spolu dva začínají, má každý samozřejmě své konto. Čím více se však vztah rozvíjí, tím běžnější je, že se finance sloučí dohromady. Z jednoho účtu se pak platí vše, co se týká domácnosti, společného života i koníčků a kratochvílí každého z partnerů. Společný účet je skvělá věc, která pomáhá ukázat, jak na tom vlastně každý měsíc jsme: kolik jsme utratili, kolik nám zbylo a zda by nebylo na místě začít trochu šetřit.

Na společný účet mi chodí výplata. Já si ale občas vydělám i něco navíc – sem tam vezmu melouch, z něhož dostanu peníze, které se na společném účtu nikdy neobjeví. Doposud si partnerka myslela, že je prostě někde prohýřím. Na jednu stranu by jí to vyhovovalo, protože na společném účtu peníze nemizely. Pak ale zjistila, že to bylo přece jen trochu jinak. Pravda, část peněz z melouchů jsem utrácel sám, ale velkou část z nich jsem ukládal na účet – ne společný, nýbrž svůj vlastní, spořicí.

Říkat, že na to přišla, by znělo moc dramaticky. Prostě jsme se o tom bavili: kolik si někdy měsíčně vydělám bokem, a já jí řekl, že z toho utratím minimum. Všechny tyhle peníze posílám na svůj individuální spořicí účet. Vlastně nemám jen jeden – v současnosti jich mám asi pět a peníze prostě přelé­vám z banky do banky podle toho, kde zrovna nabízejí lepší úrok. Když už peníze někde leží, ať z nich aspoň něco mám.

Čekal jsem tu otázku a ona samozřejmě padla: kolik na těch spořicích účtech mám, případně zda bych jí nemohl aspoň ukázat, kde se peníze nacházejí a kolik tam je. Zakroutil jsem hlavou. „Ne, svůj spořicí účet ti nikdy neukážu,“ odbyl jsem ji. Pochopitelně ji to naštvalo. Na druhou stranu však peníze z mého zaměstnání chodí na společný účet – podle dohody. A že si dokážu vydělat něco navíc, je moje šikovnost. Protože nestrádáme, nevidím důvod těmito penězi vylepšovat rodinný rozpočet. Není to nutné.

Chápu partnerčin vztek, když zjistila, že si ukládám peníze stranou. Na druhou stranu vydělává o něco víc než já a také má účet, na který pravidelně posílá peníze – jen to není její osobní účet, ale účet pro naše děti, aby měly lepší start do života. A že já mám ten svůj psaný na vlastní jméno? No a co – je to praktičtější, když peníze přesouvám podle toho, kde je lepší úrok.

Jak jsem jí řekl, ty peníze stejně nejsou jen pro mě. Jsou to rezerva pro nás i pro naše děti. Člověk nikdy neví, kdy se dostaneme do problémů, a pak budeme rádi, že máme na spořicích účtech něco našetřeno. Nebudeme muset sahat na úspory dětí a použijeme ty naše. A kolik tam mám? To je moje tajemství; nikdo nemusí vědět, jak moc jsem spořivý. Důležité je věřit mi, že to nedělám jen pro sebe.