Článek
Slyšel jsem to už milionkrát: prý když jedno dítě poprosí druhé o hračku, to druhé má jakousi „povinnost“ mu ji půjčit. Jenže tak to přece nefunguje. Neděláme to my dospělí, tak proč k tomu nutit děti? Proč je učit, že když si někdo o něco řekne, automaticky to dostane?
„Řekni si, on ti tu hračku půjčí“
Dětská hřiště jsou někdy o nervy. Hodiny leží na písku jedna hračka a nikdo si jí nevšímá. Ale jakmile si ji jedno dítě vezme, najednou ji chtějí tři další.
Já svému klukovi říkám jednoduchou věc: měl sis ji vzít dřív. Teď musíš počkat, až si s ní to druhé dítě dohraje. Pak si ji můžeš vzít ty.
Jenže s tímhle přístupem jsem často za exota. Spousta rodičů razí heslo, že stačí přijít, říct si — a hrající si dítě hračku odevzdá. Prý stačí poprosit a říct kouzelné slovíčko. A je hotovo. U některých to tak funguje. U nás ale rozhodně ne.
„Ne, rozhodně nepůjčí, teď si s ní hrajeme my“
Sedíme v písku a děláme bábovičky. Nabíráme lopatkou písek, sypeme ho do kyblíčku. A najednou přijde máma s capartem a říká mu tu svou známou větu: „Tak si o tu hračku řekni, hezky popros a on ti ji půjčí.“
Ne, nepůjčí. Já to zarazím hned na začátku. Ještě než to dítě stihne něco vypustit, otočím se na tu maminku a řeknu: „Ne, rozhodně nepůjčí. Teď si s tím hrajeme my.“
A oheň je na střeše. Zakroutí hlavou, hodí opovržlivý pohled a s nějakým mumláním odtáhne své dítě pryč. Samozřejmě mu hned začne nabízet jiné hračky, jen aby byl klid.
Ale my si s tím fakt hrajeme
Chápu situaci, kdy lopatka a kyblíček leží netknutě na písku, někdo si je vezme a můj syn se jich najednou začne dožadovat. V tom případě není v právu — hračka byla nevyužitá a kdokoliv si ji mohl vzít.
Ale proboha… když zrovna nabíráme písek a děláme bábovičky, máme to všechno přerušit a předat obě hračky jinému dítěti jen proto, že hezky poprosilo? Jakou to má logiku? Máme se přestat bavit jen proto, že naši hračku chce někdo jiný? Ne.
Prosba není zaklínadlo. Je to základ slušnosti, ale není to automatická vstupenka k tomu, co zrovna chci.
Ani v životě to tak nefunguje
Proč děti učit něco, co je od reálného života na míle daleko? Stačí snad v dospělosti za někým přijít, hezky poprosit — a on nám vždycky vyhoví? Jasně že ne.
Půjčí nám někdo auto, když ho sám potřebuje? Půjčí nám někdo peníze, když si je šetří na vlastní výdaj? Podělí se s námi o sportovní náčiní, které právě používá? Těžko. Tak proč by dítě mělo dávat hračku, se kterou si zrovna hraje?
Až ji nebude chtít, v pohodě — klidně ji půjčíme. Ale dokud ji aktivně používá, je prostě jeho. Můžete se zeptat, můžete poprosit, ale my vám ji dáme až ve chvíli, kdy ji sami nebudeme chtít. Smiřte se s tím. Tohle je férové. Ne vynucovat si věci pouhou prosbou.
