Článek
Když úřady něco chtějí, potřebují a požadují, nemám problém jim to dodat. Pokud umožňují i on-line podání, pochopitelně ho zvolím. Nemusím nikam na úřad, nemusím stát fronty, nemusím si brát v práci volno a nemusím komunikovat se znuděnými úředníky. Prostě když se mi to hodí, sednu k počítači a potřebná lejstra a dokumenty jim pošlu – v tomto případě přes jejich internetovou aplikaci, která je k tomu určená.
Vše máte v pořádku
Vypadá to jednoduše. Přihlásím se přes bankovní identitu, zaklikám, co potřebuji, vyplním konkrétní informace a připojím soubor, který je dokládá. Nic, co by průměrně inteligentní a zdatný uživatel počítače neměl zvládnout. Mám hotovo za pár minut; na úřadě bych trávil mnohonásobně víc času – a to nepočítám cestu tam a zpátky.
Radoval jsem se, jak doba pokročila: člověk už i s úřady komunikuje pohodlně on-line, není to ta hrozná byrokracie, kdy se všechno muselo nosit písemně a osobně. Jenže jsem se přepočítal. Se svou chválou jsem měl raději počkat, za pár dní mě čekal nepříjemný šok.
Nepřijdu, posílal jsem to on-line, tak si to najděte
Zhruba za týden mi někdo volá. Zvednu telefon; představí se úřednice a žádá mě, jestli bych se nemohl zastavit osobně s dokumenty. Chvíli nechápu, které myslí, jestli potřebuje něco nového, nebo co se děje. A je to přesně tak, jak jsem tušil – chce po mně, abych přinesl to, co jsem jí už posílal on-line, přes jejich systém.
„Nepřijdu, posílal jsem to on-line, tak si to najděte,“ odpálkuji úřednici. Ale je to k ničemu. Jede si svou naučenou frázi, že dokumenty považuje za nedodané, protože je v systému nevidí. Proboha, za to já přece nemůžu. Já je nahrál, já je odeslal. Že jí to nedošlo nebo to někde zašantročila, není můj problém. Rozhodně tam nepoletím osobně s něčím, co považuji za vyřízené.
A přišel dopis
Myslel jsem, že je hotovo, ale úřednice ne. Za pár dní dorazila do datové schránky oficiální výzva, abych dodal chybějící dokument. Ano, ten dokument, který jsem jí nahrával. Zatvrdím se – osobně tam nepůjdu v žádném případě. Dokument znovu naskenuji a pošlu datovou zprávou, protože běhat po úřadech je v dnešní době přežitek.
Po pár dnech další telefonát: prý jsem jí sice poslal lejstro datovou schránkou, ale nepřinesl ho osobně. „Ano, přesně tak,“ potvrdím a pochválím její bystrost. Dodám, že tím je z mé strany vše v pořádku, a skutečnost, že mi to teď telefonicky potvrzuje, beru jako informaci, že dokument přijala a může s ním pracovat. A dřív, než ji pustím znovu ke slovu, zavěsím.
A je to
Uplynulo čtrnáct týdnů a já zjistil, že mám všechno v pořádku, doloženo tak, jak má být. Konečně. Že jim nefungoval systém, to ještě dokážu pochopit. Ale proč bych tam musel běhat osobně? Proč ta úřednice sama nenabídla, že to mohu poslat datovou schránkou nebo e-mailem? Vždyť je to dnes naprostý standard – tak proč nevycházet lidem vstříc? Očividně to jde.
