Článek
Dneska to v supermarketech už dávno není jen o běžném nákupu. Neustále musíte hlídat ceny, kontrolovat cenovky, aktivovat kupóny v aplikacích, sbírat odměny a body. Nákup potravin jako by ustoupil do pozadí a hlavní roli hrálo všechno okolo. Tedy – jak u koho. Mně je tohle všechno volné. Ano, aplikaci mám, ale tím to pro mě končí.
Chcete body?
Jako obvykle jdu k pokladně, narovnám zboží na pás a počkám, až na mě přijde řada. Potom pípnu věrnostní kartičku, pokladní namarkuje nákup, já ho vkládám do batohu, dozvím se konečnou částku a platím kartou. Protože mám útratu nad určitý obnos, vzniká mi nárok na body – přesněji řečeno na samolepky.
Kolik je potřeba k jejich získání, ani nevím. Nezajímá mě to. Na dotaz, zda body chci, pokladní slušně odpovím, že ne, že je nesbírám. Je mi úplně jedno, jestli si je nechá ona, nebo o tenhle počet víc dostane další zákazník. V tom se ale ozve paní stojící za mnou.
Dejte mi je!
Žádná slušná otázka, žádné „prosím“ – rovnou se natahuje přes mě k pokladní a zvýšeným hlasem poroučí: „Dejte mi je, já si je vezmu.“ To mě vyloženě naštvalo. Kdyby se normálně zeptala, zda by mi nevadilo, kdyby si samolepky vzala, samozřejmě bych jí je přenechal. Kdo jich nasbírá dost, může získat plyšáka a potěšit třeba vnoučata.
Jenže ona drze, hrubě a neomaleně chce moje body. Pokladní už sahá do kasy, aby je odtrhla, když do toho rázně vstoupím já: zastavím ji, podívám se na dotyčnou paní a jasně řeknu, že takhle teda ne.
To je radši vyhodím
„Ne, tohle jsou moje body a vám je dát nechci,“ oznámil jsem jí. „To je radši zmačkám a vyhodím do koše.“ Natáhl jsem ruku k pokladní, převzal samolepky a strčil je do kapsy. Bylo vidět, jak je dáma doslova vytočená doběla – a dala to najevo výrazem i chováním.
Okamžitě na mě začala řvát, co si to dovoluji, proč jí dělám takové naschvály a kam ten svět spěje. Za jejího mládí prý byli muži gentlemani! S ledovým klidem jsem jí odvětil, že ty body jsem dostal já: já utratil peníze, já splnil podmínky. Jestli je použiji, vyhodím nebo daruji, je čistě moje věc. A jestli je chce, ať utrácí a dostane je také.
Ještě něco brblala, zatímco jsem pomalu odcházel. Samolepky si nechám v peněžence a když narazím na někoho slušného a milého, rád je přenechám. Ale někomu, kdo se neumí chovat, je opravdu dávat nechci.
