Šli jsme ke kamarádovi na návštěvu. Když otevřel, museli jsme hned odejít

Známe se z práce, občas spolu zajdeme i na pivo, ale u něj doma jsem ještě nikdy nebyl. Můj kamarád Luděk nás ale už několikrát zval. Má dvě děti, které vídá každý druhý víkend. A dlouho mi nabízel, že můžu vzít ty svoje a stavit se. Že pokecáme, děti si pohrají, že to může být celkem fajn odpoledne. Dlouho jsme to odkládali, až se nám nakonec povedlo domluvit termín.

Domluvili jsme se na neděli odpoledne. Že si dáme doma oběd a pomalu vyrazíme. Ideální plán, těšili jsme se, jak si užijeme zábavu. Oběd jsme doma zhltli, začali jsme se oblékat a klidnou procházkou jsme vyrazili směrem k Luďkovi. Asi za 20 minut jsme byli u něj. Tedy, před domem, kde bydlí. Je to normální panelák, nic extra výjimečného. Takhle žije spousta lidí a pokud mu to vyhovuje, tak proč ne.

Zvoníme dole na zvonek, v interkomu se ozve Luďkův hlas a také řev dětí. Hned nám říká, že otevírá dveře a ať jedeme do šestého patra. Nastupujeme do výtahu, vyjíždíme do šestky, vystupujeme. Všechny dveře zavřené, a tak koukáme, kde by mohl Luděk bydlet. Podle jmenovky na dveřích to poznáváme. A tak zaklepeme a během pár vteřin Luděk odpovídá, vítá nás a hned nás zve dovnitř. Ale já mám problém.

Jakmile otevřel, vyvalil se na nás na celou chodbu mírný dým a hlavně naprosto nesnesitelný cigaretový zápach. „Ty doma kouříš?“ zeptal jsem se ho. „Ano,“ odpověděl. „Nemám balkon a přece nebudu kvůli každé cigaretě jezdit z šestky až dolů před barák,“ úplně klidně a normálně mi Luděk odpovídal.

Tak to se nezlob, to my k tobě nejdeme. Já bych to snad ještě nějak zkousnul, i to smradlavé oblečení bych toleroval. Ale rozhodně nechci, aby smrad z cigaret a spoustu škodlivin vdechovaly moje děti. Pokud chcete být s námi, oblečte se a jdeme ven, nebo někam do herničky. Ale u vás doma v tom smradu prostě nebudeme, byl jsem rázný.

Po několika hodinách, co jsme byli nejdříve venku a potom v kavárně s dětským koutkem, jsme došli domů. A partnerka se hned ptala, jaké to bylo. Říkám, že dobré, jen jsme u Luďka vůbec nebyli. Když se ptala proč, odpověděl jsem rázně. Protože nikdy v životě nevezmu děti do místnosti, kde někdo kouří. Nejenom, že jim nechci ničit zdraví, ale už vůbec nechci, aby byly v kontaktu s někým tak bezohledným, kdo si musí zapálit cigaretu i doma.