Článek
V mnoha domácnostech stále převládá názor, že muž je „hlava rodiny“, která vydělává velké peníze, zatímco žena se stará o děti. Toto myšlení je dáno minulostí, kdy tomu tak ve většině případů skutečně bylo. Dokonce bývaly i rodiny, kde žena byla v domácnosti a muž svým platem skutečně utáhl veškeré rodinné výdaje.
Dnes už je ta doba pryč. Role žen a mužů se vyrovnaly – jak v domácnosti, tak v zaměstnání. Ženy mohou zastávat vysoké funkce i mít stejné nebo vyšší platy než muži. Nezáleží na tom, jestli je zaměstnancem nebo podnikatelem muž, či žena – rozhoduje především výkon, dovednosti a znalosti. A tak se může stát, že žena vydělává víc než muž.
Má mi to vadit?
Z jistého „tradičního“ pohledu by snad muž mohl mít pocit, že selhal a jeho role v rodině není taková jako dřív. Jinak ale není důvod, proč by mi mělo vadit, že partnerka bere víc. Máme společnou kasu, společné výdaje, a tak je celkem jedno, kdo kolik vydělá. Podstatné je, zda mám i já slušnou práci a dokážu vydělat normální peníze. Pokud ano, je všechno v pořádku.
Horší by bylo, kdybych byl nezaměstnaný nebo bral jen minimální mzdu, zatímco partnerka by pracovala na vysoké pozici s odpovídajícím platem – to by byl důvod k trapnému pocitu. Ale takhle? Nevidím žádný problém.
Část jejích peněz nikdy neuvidím
Možná by někdo čekal, že si tím muž ulehčí život a bude si žít na vysoké noze bez vlastního přičinění. Ale tak to u nás nefunguje. Partnerka má totiž velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost. A i když vydělává víc, do rodinného rozpočtu přispívá každý měsíc stejnou částkou jako já, aby to bylo rovnocenné. Ten zbytek, tedy rozdíl v našich výplatách, já nikdy neuvidím a nemohu z něj utratit ani korunu.
Ale nenechte se mýlit – ani partnerka si z tohoto „nadbytku“ neužívá. Každý měsíc rozdíl v příjmech posílá na několik speciálních bankovních účtů.
Budoucnost pro naše děti
Proč jsem na to přistoupil? Jednoduše proto, že tyto peníze pravidelně končí na spořicích účtech a termínovaných vkladech, kde se zhodnocují a budou jednou patřit našim dětem. A přesně proto mi nevadí, že partnerka vydělává víc a že z jejích „nadbytečných“ peněz neuvidím ani korunu. Žijeme si normálním, průměrným životem a zároveň máme jistotu, že naše děti díky zhodnoceným úsporám získají do života dobrý start.
Prohýřit výplatu do poslední koruny umí leckdo, ale odložit si část příjmu a žít skromněji s tím, že skvělý život budou mít hlavně naše děti – to je přístup, který skutečně oceňuji. A proto mi nevadí, že z partnerčiných peněz nic nemám. Ani nechci.
