Článek
Dělá to spousta lidí, dělám to také. Když jdu se synem nakupovat, přijde mi normální dát mu rohlík, ať si jí – mám od něj klid, soustředí se na pečivo, nevymýšlí blbosti, nekřičí, a já mohu v klidu nakoupit. Jasně, že mi mnozí budou vyčítat, že to nesmím; rohlík prý není můj majetek, ale patří obchodu, tedy si do něj můžu kousnout až tehdy, když ho zaplatím. To všechno vím, ale je mi to jedno.
A jsem si jistý, že ti „nejlepší“ rodiče na světě budou kázat, že syna neumím zabavit jinak než rohlíkem. I jim vzkazuji: no a co, je to moje věc. Když nám to takhle funguje a je to nejjednodušší řešení, nemám potřebu to měnit.
Pokladní měla problém
Syn kouše do rohlíku, já nakupuji. Procházíme celým obchodem, jsme už u pokladen, tak narovnám zboží na pás. Než to všechno zvládnu, pokladní už markuje první věci. Ach jo, zase to bude ve spěchu a ve stresu, ale to zvládneme. Jdu tedy s košíkem k ní a hned hlásím, že jsme si vzali jeden rohlík, ať ho započítá.
Čekal jsem, že to prostě udělá – stokrát se mi to stalo, nikdy s tím nikdo neměl problém. Tentokrát však začala přednášku, že tohle se nesmí, že zboží je obchodu a jeho konzumace je proti pravidlům, a ať si na to příště dám pozor. Odpověděl jsem, že je mi to úplně fuk, že příště to udělám stejně: až půjdu se synem, zase dostane rohlík a já ho na pokladně nahlásím a poctivě zaplatím.
Tak si to nechte
A byl oheň na střeše. Spustila salvu urážek na mou osobu, mou výchovu i na syna – a přitom dál markovala. Já se zastavil, přestal zboží odebírat a čekal. Když naskenovala poslední položku a řekla částku, položil jsem otázku:
„Dokud to nezaplatím, je zboží pořád vaše, takže vám ho tady můžu nechat a klidně odejít, je to tak?“
Zalapala po dechu; došlo jí, kam se dostala. Teď by někdo musel třicet položek vrátit do regálů. Najednou z ní vypadlo, že to tak nemyslela, že když ten rohlík zaplatím a nahlásím, dá se to tolerovat. No – to je jiná. Vytáhl jsem kartu, zboží zaplatil, naskládal do košíku a odjel z obchodu s přesvědčením, že drobné porušení interních pravidel někdy nezaškodí; účel světí prostředky.
Kdybych rohlík nenahlásil, neřeknu. Ale když ho normálně zaplatím, je absurdní řešit, čí je majetek a do jaké chvíle. V restauraci také konzumuji a platím až potom – a tam mnohdy padají podstatně vyšší částky než při nákupu za pár stovek.
