Přijeli jsme z tuzemské dovolené a mám jasno: do České republiky nikdy víc

Kam vyrazit, když máte týden volna? Možností je nepřeberně. Můžete jet do zahraničí, nebo si užít krásy vlastní země. My jsme se nakonec rozhodli pro Česko a těšil jsem se, jak si týden skvěle užijeme. Po návratu ale přišlo rozčarování s jasným výsledkem: do České republiky už nikdy.

Vždycky jsem žil aktivně a chtěl jsem toho co nejvíc poznat. Nevím, jestli mám procestováno hodně nebo málo, ale jezdil jsem lyžovat do Alp, relaxovat do přímořských resortů a poznával jsem památky i přírodu „na vlastní pěst“. Po každé dovolené jsem si na konci zhodnotil, jestli to stálo za to a jestli poměr cena/výkon byl adekvátní. Zkrátka jestli jsem za své peníze dostal to, co jsem očekával.

Nechtěli jsme týden prosedět na jednom místě, takže jsme zvolili aktivní dovolenou. Chtěli jsme vyzkoušet všechna lákadla, která naše země nabízí: během sedmi dnů projet několik míst, ubytovat se v různých hotelech, navštívit památky a turistické cíle, zalyžovat si, zajít do aquaparku… Plán byl jasný: celý týden něco dělat, aktivně žít a mít z toho zážitky.

Jenže trhliny to začalo nabírat už ve chvíli, kdy jsme rezervovali hotely. Nemám nic proti tomu, aby hoteliér vydělal, ale chtít za dvoulůžkový pokoj se snídaní ve tříhvězdičkovém hotelu přes dva tisíce korun za noc (a ještě ve všední den) mi přišlo dost přehnané.

Další rozčarování přišlo při nákupu online vstupenek do aquaparku a při pořizování lyžařských permic. I tady ceny připomínaly „drahotu“, zvlášť s ohledem na to, co za ně člověk reálně dostane. Ale co — všechno bylo naplánované, tak jsme vyrazili.

Čekal jsem, že když už za to platíme, budou se k nám chovat jako k hostům, ne jako k obtěžující rodině, která má tu drzost cestovat ve všední den, zatímco personál musí pracovat. Jenže žádné vřelé přivítání v hotelu, žádná zvláštní vstřícnost v aquaparku. A podobné to bylo i v restauracích, když jsme se někde zastavili na oběd nebo večeři.

Doslova socialismus v kapitalismu. Kdo tu dobu pamatuje, vzpomene si na nepříjemný, znuděný až arogantní personál. Až na pár světlých výjimek to teď nebylo jiné — jen s tím rozdílem, že ceny jsou oproti „socíku“ úplně jinde. A hodně jinde.

Nakonec jsme si ten týden jakž takž užili — prostě jsme se rozhodli ignorovat negativa, povznést se nad to a nevyvolávat konflikty. Ale po příjezdu jsme se shodli: do České republiky už nikdy.

Nevím, jestli je v některých lidech pořád zakořeněné socialistické chování, nebo jestli spíš závidí, že někdo cestuje ve všední den a oni ne. Anebo část lidí prostě nepochopila, jak funguje cestovní ruch a že host jim v podstatě platí mzdu. Neříkám, že v zahraničí je všechno vždy růžové — ale nikdy jsem tam neměl pocit, že někoho obtěžuju nebo že se mě někdo snaží prvoplánově natáhnout. Tady jsem si tak připadal skoro všude.