„Takový počet zákusků vám nikdy neprodám,“ odmítla mě obsluha v cukrárně

Myslel jsem, že doba, kdy bylo zboží v omezeném množství a „na příděl“, je dávno pryč. Že časy, kdy stojím ve frontě já, o pár metrů dál můj známý a o kousek dál jeho matka, už se nikdy nevrátí. Ne že bychom dnes museli stát ve frontě, aby se na nás dostalo. Jenže když jsem si chtěl koupit zákusky, prodavačka mi odmítla prodat takový počet, jaký jsem chtěl.

Měli přijet známí, a tak bylo potřeba je trochu pohostit. Stát v kuchyni a péct dezerty se mi opravdu nechtělo. Vyřešil jsem to jako vždycky: zajdu do cukrárny a koupím pár zákusků. Nic extra — klasika: indián, větrník a možná laskonka. Ke kávě to bude stačit.

Plán byl jasný, tak jsem hned ráno vyrazil do místní cukrárny. A tam mě čekal šok.

Přijdu do cukrárny, nikde nikdo, ve vitríně spousta zákusků. Chvíli koukám, jestli se budu držet původního plánu, nebo vezmu něco jiného. Nakonec mám jasno — přesně to, co jsem chtěl, vypadá skvěle.

Prodavačka za pultem mě vyzve k objednávce, já si vezmu větší krabici a spustím:
„Dám si 5 velkých indiánů, 5 větrníků a k tomu ještě 5 laskonek. A když zbyde místo, přidám ještě něco malého navíc.“

Prodavačka koukne do vitríny, přepočítá, co má k dispozici, pak zvedne oči a naznačí, že bude problém. Prý mi patnáct kusů prodá, ale musím je víc nakombinovat — ideálně dva až tři kusy od každého druhu, abych jí „nevykoupil“ většinu nabídky.

Stál jsem tam jak opařený a přemýšlel, jestli to myslí vážně. Vysvětloval jsem jí, že tyhle druhy mám nejradši a že pět kousků od jednoho druhu mi nepřijde jako nic tak enormního, abych si kvůli tomu musel dělat objednávku dopředu.

„Takové množství zákusků vám prostě neprodám,“ zopakovala a začala mi nabízet všemožné kombinace. Abych měl svých patnáct kousků a ona zároveň pořád „vesměs plné“ regály. Dokonce začala sama dávat zákusky do krabice podle svého uvážení — bez ohledu na to, jestli mi chutnají nebo je vůbec chci. Nechal jsem ji chvíli být.

Když už měla v krabici asi šest kousků, zvedla ke mně oči a ptala se, co dalšího může přidat. Suše jsem řekl, že nic. A že si tohle může klidně zaplatit a sníst sama. Já chtěl svůj výběr — ne to, co ona potřebuje nutně prodat.

Otočil jsem se, bez pozdravu odešel, sedl do auta a zamířil do deset kilometrů vzdálené vesnice, kde je menší obchod s cukrárnou a pekárnou. A tam žádný problém nebyl — odjížděl jsem s patnácti zákusky přesně podle svých představ.

Jestli je té paní prodavačce milejší, že jí zákusky zůstanou ve vitríně a bude doufat, že je během dne postupně prodá, prosím. Ale prozákaznický přístup to podle mě není. Z mého pohledu je základem úspěchu prodat co nejvíc a co nejrychleji. V téhle cukrárně to ale očividně vidí jinak. Je to jejich byznys, jejich pravidla — jen by si měli uvědomit, že moje peníze tam už nikdy neuvidí.