Článek
Neříkám, že se spokojím vždycky se vším. Také když se mi něco nelíbí, když mi něco nechutná, tak to řeknu. Ale je rozdíl mezi vyloženou nespokojeností či zpětnou vazbou a tím, co je pouze kverulantství a snaha pošpinit všechno a všude. A pro mnohé je očividně dobrým terčem jídlo. Jako na hotelu, kde jsme byli.
Vždyť je to normální
Měli jsme pobyt s polopenzí, což znamená jediné: snídaně i večeře v ceně, obojí formou bufetu, což má pochopitelně velký benefit. Můžeme si vybrat, na co máme chuť, a sníst toho přesně podle našeho hladu. Ideální volba.
No, a kvalita jídla? Normální, dobrá. Maso měkké, vše dobře dochucené. Nic, co by bylo závadné nebo vyloženě špatné. Prostě za tu cenu naprosto vyhovující standard, jak pokud jde o výběr, tak i o kvalitu. Já ani partnerka jsme neměli co vytknout — za nás spokojenost.
Jídlo je prý hrozné
Ale byla tam rodinka — ani nevím, jak se jmenovali, ale muž s partnerkou a dvěma už odrostlejšími dětmi měli s jídlem problém. Jak ráno u snídaně, tak večer u večeře. Pomlouvali jídlo v jídelně, pomlouvali ho i když jsme se s nimi potkali v útrobách hotelu. Taková česká klasika — prý malý výběr a kvalita by mohla být lepší.
A já si říkám: jsem snad tolik skromný? Jsem snad vděčný, že mi někdo uvaří, že nekritizuji? Ne. Na jídle nebylo co kritizovat. Každý si vybral, každý si musel pochutnat. Stoprocentně — jsem o tom přesvědčený.
Kdy můžeme přijet
Třetí den pobytu mi jejich stále stejné téma rozhovoru, kdekoliv jsme je potkali, začalo dosti vadit. A protože mám rád někdy až netradiční řešení, rozhodl jsem se, že něco zkusím. Když seděli u večeře a ládovali se z narvaných talířů, přisedl jsem si k nim ke stolu a nejprve říkám: „Tak povídejte, co konkrétně vám u jídel, které teď jíte, tolik vadí?“ A víte, jaké odpovědi jsem se dočkal? Skoro žádné — pořád jen neurčité, že by to mohlo být lepší a že si neměli z čeho vybrat.
No, když jsem viděl, že na jednom talíři měli rýži, těstoviny, brambory, dva druhy masa a tři druhy zeleninového salátu, dá se to pochopit. Když máte každý den vše, co chcete, jen jiné, že?
Když jsem to z nich nevytáhl napoprvé, zkusil jsem tvrdší kalibr: „Tak kdy se s partnerkou můžeme stavit u vás doma na oběd, abyste nás pohostili, abychom konečně zažili, jak vypadá skvělé jídlo?“ tázal jsem se s úsměvem. Bylo vidět, že tohle je vyvedlo z míry. Že se prý ještě domluvíme. No, víc jsem je netrápil a radši odešel. A oni? Téma kvality jídla už nikdy nezmínili. Konečně!
