Článek
Zažívám to na dovolené každý rok. Lidi naběhnou brzy ráno k bazénu nebo na pláž, aby na lehátka položili ručníky a „zajistili si“ nejlepší místa. Pak jdou klidně ještě spát, potom na snídani, následně kdo ví kam. A možná se k lehátku přijdou podívat na půl hodiny, osvěží se, chvíli poleží a zase zmizí.
Nechápete to? Já taky ne. Ale je to běžná věc. Každý rok vidím u bazénu i na pláži lehátka „obsazená“ ručníkem — a nikdo na nich. Celý den. Večer si ti lidi ručník jen sbalí a ráno se jejich sprint k nejlepším místům opakuje.
Tak kam půjdeme?
My jsme první roky na dovolené poctivě hledali volná lehátka. A teď? Kašlu na to. Lehneme si tam, kde se nám to líbí — bez ohledu na to, jestli tam někdo má ručník.
Poznáte totiž rozdíl: lehátka lidí, co jsou zrovna ve vodě nebo jen u baru, vypadají „používaně“. Je vidět, že tam někdo seděl, ležel, že tam má věci.
U těch „rezervovaných“ bývá jen úhledně složený suchý ručník. A tak když jdeme k bazénu nebo na pláž, je mi jedno, kolik lidí si tam položilo ručník a jak daleko je něco „oficiálně volné“. My k těm nejhorším místům nejdeme.
Ani na poslední dovolené ne. Vybrali jsme si nejlepší místa, já jsem popadl dva ručníky a hodil je vedle lehátek na zem. A místa byla naše.
Po třech hodinách přišel muž
První hodina, druhá, třetí. A až potom přišel chlap — za zády partnerku. My zrovna relaxovali, když se nad nás postavil a začal česky nadávat, že jsme mu obsadili místa. A hle, Čech. Říkal jsem si, že domluva bude jednoduchá.
Jenže než jsem se nadechl, vyletělo to ze mě automaticky. Sebral jsem ty ručníky ze země, podal mu je a popřál mu hodně štěstí při hledání místa. A ještě jsem dodal, že to tu vypadá na samé hulváty, co si „rezervují“ lehátka ručníkem a pak na nich několik hodin nejsou.
To ho samozřejmě dopálilo. Začal nadávat, začal do mě strkat a dožadoval se, abychom lehátka uvolnili, protože jsou prý jeho — vždyť si tam dal ručník.
„A číst umíte?“
Hádku ani rvačku jsem nechtěl. Jenže v tu chvíli už jsem toho měl dost. Ukázal jsem na ceduli dva metry od nás, která jasně zakazovala rezervace lehátek, a zeptal se ho:
„A číst umíte?“
Než stihl něco vyblekotat, dodal jsem, že jsme snad dospělí lidi a pokud má problém, klidně zavoláme manažera hotelu, ať rozhodne, kdo je v právu — jestli ten, kdo si lehátko „zarezervuje“ a tři hodiny u něj není, nebo ten, kdo si přišel normálně sednout a užít si vodu.
A bylo ticho. Pán se na nic nezmohl, sebral ručníky a odkolébal se jinam. Sledovali jsme ho, jestli půjde někomu „vrátit medicínu“, ale neudělal to. Šel na volné místo. Asi nechtěl, aby mu někdo ochutnal jeho vlastní pravidla.
