Článek
Jednou z výhod mojí práce je to, že mám volnou pracovní dobu. Vlastně je nejdůležitější, abych v nějakém určeném časovém horizontu splnil, co mám. A kdy budu chodit do kanceláře, je jenom na mně. Stejně tak je na mně, kolik tam budu denně trávit času. Jestli to bude pár hodin, nebo víc.
Hoří termín
A někdy se holt stává, že kvůli lehkovážnosti nestíhám. Že se blíží deadline a já pořád nemám hotovo. Co to pro mě znamená? No, buď se na to můžu vykašlat a riskovat vyhazov, nebo prostě musím máknout a stihnout to. Takže chodím do práce na mnohem delší dobu a jsem tam přesčas. Výjimkou není ani to, že tam na pár hodin jedu ještě večer, v noci, abych stihl všechno, co udělat mám.
A stejné to bylo i teď. Do termínu chybělo pár dní, a tak jsem musel máknout. Byla zhruba devátá, já sedl do auta a vyrazil směr kancelář. Plánoval jsem makat aspoň do půlnoci, abych to časové manko trošku smáznul. To jsem v tu chvíli ale ještě netušil, že neudělám nic, protože se nebudu moct soustředit.
Co tady děláš?
Dojel jsem ke kancelářím, zaparkoval a vyrazil do našeho patra. Čipem jsem si otevřel dveře, vkročil dovnitř a už jsem si to šinul k mému místu, k mému stolu. Hned co jsem rozsvítil, jsem to ale uviděl. Kolegu Petra, jak se tam válí ve společných prostorách na gauči, jenom ve spodním prádle, přikrytý dekou.
Okamžitě vyskočil a bylo vidět, jak je překvapený. A já také. Hned jsem se ho zeptal, co tam dělá. A on se mě zeptal na to samé. No, já jdu pracovat, hoří nám termín a nestíhám, v klidu a hlavně pravdivě jsem odpověděl. Ale on se ke své odpovědi nijak neměl. Já chvíli myslel, že tam má nějakou ženskou, se kterou se schází a zde podvádí svou partnerku. Ale pak to z něj vylezlo.
Nemám kde být
Nakonec to z něj přece jenom vylezlo. Se svou partnerkou to má teď Petr trochu komplikované, vyhodila ho z domu a on neměl, kam jít. Tak už asi týden přespává právě v kanclu. Říkal, že v noci sem nikdo nechodí. Že přijede večer, vyčistí si zuby, vyspí se a brzy ráno vstane, aby nikdo o ničem nevěděl. A tím se mi vysvětlily i jeho brzké příchody. Ono je to záměrné, aby ho nikdo neodhalil.
No, jeho život je těžký, nezávidím mu. Ale jak mu pomoci? Nevím, hotel mu platit nehodlám a brát ho k nám domů také ne. Takže jsem mu popřál hodně štěstí, slíbil, že o jeho přechodném bydlišti nikomu neřeknu, a šel k počítači dělat. Ale moc mi to nešlo, v hlavě jsem měl pořád jeho osud, jeho život. A to, jak snadno se může člověku změnit. Bohužel.
