Článek
Když čas od času musím jet autobusem, je to vždycky zážitek: agresivní rychlá jízda, neohleduplní cestující, teď v létě vedro k padnutí. A do toho lidé, kteří si myslí, že snad mají nárok na jakékoli místo, které si v autobuse vyberou. Přesně takhle se totiž chovala a jednala postarší dáma, která přistoupila několik zastávek po mně.
Můžete mě pustit, prosím?
Nastoupím, bez nějakého přemýšlení si sednu na jedno místo a těším se, až budu z toho horka a vydýchaného vzduchu pryč. Po několika zastávkách přistoupí starší dáma a šine si to mým směrem. Zastaví se u mě. Sedím na dvojsedačce; pokud chce, může si vedle mě klidně sednout. Ale ona si nesedá ani nejde jinam. Ona chce jen a pouze moje místo.
„No prosím,“ odpovídám jí a pokynu rukou k volné sedačce vedle sebe. „Je tady volno, můžete se posadit.“ Ale ona trvá na tom, že chce na moje místo, že chce k okénku, že odtud to má blízko ke dveřím a také má dobrý výhled ven. Se znuděným výrazem se na ni podívám a zakroutím hlavou, aby bylo jasno, že já jí žádné její oblíbené místo uvolňovat nebudu, protože k tomu není sebemenší důvod.
Máte sedět támhle
Nakonec usedne vedle mě, ale peripetie s tím nekončí. Pořád něco špačkuje, pořád na mě dotírá, že jsem neohleduplný, že ji nechci pustit sednout. A mně po chvíli dochází trpělivost. Požádám ji, ať vstane, že se zvedám. V tu chvíli si myslela, že buď vystupuju, nebo že jí jdu to místo nakonec opravdu uvolnit. Ale ne, já se rozhodl ji trochu ztrapnit, urazit.
Paní vystoupí do uličky, já také. Vezmu ji za ruku a říkám, ať jde se mnou, že jí něco ukážu: místo v autobuse přímo pro ni. Uděláme pár kroků a jsme tam. „Máte sedět támhle,“ pokynu na dvě volné sedačky. Madam nechápe.
Vidíte ty samolepky?
Tak jdeme ještě o kousek blíže a já jí u sedadel ukazuji na dvojici modrých sedadel, která jsou jasně určena starším osobám. „Vidíte, tady máte ve svém věku sedět, dokonce ta místa máte označená, předběžně rezervovaná pomocí samolepky. A jsou to nejlepší místa v autobuse: nemusíte do schůdků a zase z nich, jste blízko dveří.“
Prý není žádná stará babka, urazila se madam, když jsem ji poslal na místo pro seniory. Začala se vztekat, kroutit hlavou a bylo vidět, jak jí je tohle nepříjemné, zvlášť když na ni kouká celý autobus. „No výborně,“ kontroval jsem, „potom nemusíte ani sedět blízko dveří a jako dospělý člověk se obejdete i bez výhledu.“ V tu chvíli jsem ji tam nechal stát a šel si sednout zpátky na své místo. Ona nakonec vzala na milost jiné sedadlo, doufajíc, že to moje se uvolní. Ale jelikož jsem jel až na konečnou, moc dobře jsem věděl, kdo tenhle přiblblý boj o volné místo nakonec vyhraje. Bylo jasné, že já.
