Článek
Příjemný pocit i nepříjemná zkušenost. Na jednu stranu je fajn vědět, že vaše partnerka umí zaujmout i jiné muže. Zvlášť když zároveň máte jistotu, že je vám věrná a nikoho jiného nehledá. Co ale opravdu naštve, je, když někdo její vzhled komentuje oplzlými poznámkami.
Čekala před firmou
Byli jsme domluveni, že na mě moje partnerka počká před firmou, kde pracuji. Dorazila o chvíli dřív, čehož jsem si všiml pohledem z okna. Můj zájem ale neušel jednomu kolegovi, který hned přiběhl, aby se podíval, na koho to koukám.
Před naší firmou zrovna moc lidí nepostávalo. Ze čtyř osob mě nejvíc upoutala samozřejmě moje partnerka, a kolega okamžitě pochopil, na koho se dívám. Nezapíral jsem to – proč taky? Je to přece moje partnerka.
Ta ženská je moje partnerka
Jakmile ji kolega uviděl, začal ji komentovat. A šel na to dost zhurta. Nejenže hodnotil její postavu, ale hned si neodpustil oplzlé řeči o tom, co by s ní dělal, kdyby ji měl doma. To mi bylo krajně nepříjemné, takže jsem okamžitě zareagoval: „Ta ženská je moje partnerka.“
Vím, že to neudělal schválně. Myslel si, že jde o někoho neznámého z davu. A protože pracujeme v ryze mužském kolektivu, občas mezi sebou mluvíme způsobem, který není zrovna slušný. Jenže jakmile se podobné řeči týkají někoho nám blízkého, je jasné, že byla překročena určitá hranice – a to je problém.
Slova omluvy
Jak rychle jsem zareagoval já, tak rychle zareagoval i kolega. Nešlo o žádnou hádku či konflikt, ale o okamžitou omluvu. Netušil, že je to moje partnerka, jinak by prý stoprocentně držel jazyk za zuby. Jeho omluvu jsem bez problému přijal a nedělal z toho drama.
Přesto se mě to dotklo. Není příjemné slyšet někoho, jak o vaší partnerce mluví vulgárně a oplzle, jako by byla pouhým kusem masa, a ne hezkou, upravenou, slušnou a věrnou ženou.
Nikdy nevíme, kdo to je
Z celé situace jsem si ale nakonec něco odnesl. Nejde ani tak o to, že kolega je trochu hulvát, ale spíš o to, že i já sám si musím dávat pozor na svá slova a chování. Člověk nikdy neví, koho si zrovna „bere na paškál“. Když začnu někoho urážet, s někým se hádat, někoho pomlouvat nebo pronášet nevybíravé poznámky, můžu narazit.
Pro mě to může být naprosto neznámý člověk, ke kterému nic necítím, ale třeba je to někdo blízký mému známému, kolegovi či kamarádovi. Není špatné mít svůj názor a nestydět se za něj, jenže všechno má mít své meze. A slušnost i taktnost by měly být na prvním místě.
