Článek
Člověk musí být dnes obezřetný úplně všude. Neustále na pozoru, jestli ho někde nechtějí okrást nebo natáhnout. Obchody nevyjímaje. Tak nějak bych čekal, že když je u zboží cenovka informující o ceně, bude ta samá částka zaevidovaná i v pokladně podle čárového kódu. Ale ukázalo se, že to tak není.
Nakupuji jako obvykle
Účtenky moc často nekontroluji. Prostě ji hodím do tašky k nákupu a až doma, když mám čas, ji vytáhnu a podívám se na ni. Ve skutečnosti to ale většinou dopadne tak, že nákup vybalím, roztřídím, schovám a účtenka skončí v koši. Ani tentokrát to nebylo jiné.
V obchodech sice potkávám spoustu lidí, kteří se hned za pokladnou zastaví a účet důkladně kontrolují, ale já k nim nepatřím. Hodím účtenku do tašky, tu do auta a jedu domů. Ani při placení mě nenapadne zvažovat, jestli je to moc, nebo málo — u většího nákupu je nějaká přesná orientace v cenách dost obtížná.
To je nějak moc
Doma jsem nákup vybalil a účtenku hodil na stůl s tím, že ji zkontroluji, jestli všechno opravdu odpovídá cenám v obchodě. Jako obvykle jsem na to ovšem zapomněl. Účtenka tam ležela jeden den, další den, a až třetí den jsem se ji, těsně před vyhozením, rozhodl rychle prolétnout.
Kontroluji jednotlivé položky a najednou vidím problém: kupoval jsem vaničku kuřecího masa a na účtence je přes stovku. To je podezřele moc. Jsem zvyklý kupovat maso jen v akci, kdy stojí kolem stokoruny za kilo, takže půlkilová vanička by měla vyjít asi na padesát korun, ne na sto. Za dvojnásobnou cenu bych to nikdy nevzal, proč podporovat vysoké marže, když vím, že jinde to je za polovinu.
Jedu reklamovat
Beru tedy účtenku, sedám do auta a vyrážím do obchodu reklamovat. Žádný informační pult tam nemají, takže oslovuji pokladního, který dost neochotně něco vyřídí přes sluchátko a řekne mi, ať počkám. Asi po pěti minutách se přiřítí jiný, podobně nevrlý zaměstnanec. A začíná se to komplikovat.
Samé problémy
Nejdřív se ptají, kde mám to maso. Snažím se odlehčit situaci a vtipkuji, že už je dávno snědené, ale to mi na popularitě nepřidá. Prý takhle s reklamací neuspěju. Odmítám se však nechat odbýt. Já to maso vracet nechci, chci jen vrátit cenový rozdíl, a k tomu přece nemusím ukazovat originální balení.
Ve skutečnosti je maso doma v mrazáku, snědené ještě není, ale to podle mě nehraje roli. Když se mi konečně podaří vedoucí přesvědčit, že fyzicky maso vidět nepotřebuje, vyráží zkontrolovat cenovku na regálu. A tam je cena v pořádku — dnešní, tedy vyšší. Jenže já jsem nakupoval v době, kdy bylo maso v akci. Vedoucí tvrdí, že se to nedá dokázat.
Dokázat se to ale dá — vytahuji mobil, hledám stažený leták a ukazuji ho vedoucí. Jasně tam stojí, že v době mého nákupu měla půlkilová vanička stát kolem padesáti korun. Vedoucí to vidí, ale trvá na tom, že se řídí aktuální cenovkou. To mě naštve a vyhrožuji, že pokud mi to nevyřeší hned, budu to řešit s centrálou. Důkaz přece mám.
Vyplácí mi rozdíl
A najednou to jde. Trocha scény, rozčílené jednání, hrozba stížnosti na centrálu — a vedoucí, značně neochotně, přikáže vyplatit mi rozdíl mezi tím, kolik jsem měl platit, a kolik jsem opravdu zaplatil. Pořád si ještě stěžuje, jak to papírově vyúčtuje, ale to už není můj problém. Mají mít cenovky i data v pokladně v pořádku.
