„Tak přestaň kouřit a chlastat,“ hádal jsem se s chudším rodičem ve škole

Ano, vzdělání něco stojí. Školství jako takové je sice zdarma, ale různé vybavení, pomůcky, někdy i pracovní sešity nebo učebnice… to jsou částky, které se postupně nasčítají. Na druhou stranu, děti nejsou povinné: kdo na ně nemá, měl by zvážit, jestli si je vůbec pořídit. A když už je má, měl by dělat všechno pro to, aby jim dopřál vše, co je potřeba. A tady nastává problém.

Krátká schůzka ve škole s rodiči se týkala několika budoucích plánů, jako je týdenní kurz pro žáky, výlet a ještě nějaký ten kulturní program. Část prý pokryje školní fond, část budou hradit rodiče. Pochopitelně, nic z toho není povinné, ale dobrovolné. Kdo se nebude účastnit nebo nepojede, dostane operativně jinou činnost v rámci školní výuky. To je teď ale vedlejší.

Hlavním účelem schůzky bylo seznámit nás, rodiče, s tím, co se bude dít, kam děti pojedou, co tam budou dělat a co jim to přinese. A následně říct, kolik to bude stát. No, přiznám se, něco to stojí – tak to prostě je. Je to dobrovolné, i když je pravda, že pokud to rodič neakceptuje, nejvíc to nakonec odnese dítě. A tak nás třídní učitelka postavila před hotovou věc: bude se vybírat tolik a tolik, do určitého data.

Někteří rodiče už měli peníze u sebe a chtěli to rovnou zaplatit, jiní přislíbili, že do stanoveného termínu vše uhradí. A pak tu byli tací, kteří měli s těmi plány pro své potomky problém – ne s aktivitami jako takovými, ale s tím, kolik budou stát. Začali to dávat hlasitě najevo, nejvíc jeden nejmenovaný tatínek, který je v našem malém městě poměrně známou figurkou. Právě on si stěžoval na výši částek nejvíc.

„Tak přestaň kouřit a chlastat,“ vpálil jsem mu okamžitě, když nezabíralo ani mírné krocení jeho reakcí ze strany třídní učitelky. Je to přesně ten typ, kterého vidíte neustále s cigaretou v ruce, jak chodí do restauračních zařízení. Odvětil, že si může dělat, co chce, což je samozřejmě pravda. Ale hned slyšel: ať tu tedy potom nebrečí, že nemá peníze pro svého potomka, když je všechny prochlastá a prohulí.

Je to paradox. Někdo, komu nedělá problém vykouřit denně krabičku cigaret za víc než stokorunu a vypít několik piv, každé za pár desítek korun, si bude stěžovat, že se po něm chtějí peníze na aktivity pro jeho syna? Proboha, kde je ta logika? Jestli má na tyhle kratochvíle, asi úplně na mizině nebude. Ale upřednostňovat sebe, svoje kouření a chlastání před školními aktivitami vlastního dítěte? To opravdu logické není.

Jak on sám řekl, každý si může dělat, co chce – to je pravda. Já bych také mohl denně pít několik piv a vykouřit krabičku cigaret. Ale jsem si jistý, že bych to dělal až ve chvíli, kdy bych měl stoprocentní jistotu, že moje děti dostanou z mé výplaty vše, co potřebují. Nejdřív bych zaplatil vše potřebné, a teprve pokud by něco zbylo, utratil bych to za své koníčky. Ale upřímně – určitě ne za sezení v pochybné hospodě a kouření.