„To prasklé odrážedlo nám zaplatí kdo?“ vyjela na nás cizí matka na hřišti

Co dělají děti na dětském hřišti? Baví se, skotačí, hrají si. Prostě si naplno užívají hezké odpoledne. A jejich rodiče? Někteří jsou dětem neustále za zády, jiní je pozorují z lavičky, další zase ani neví, kde se jejich dítě nachází, protože neustále čučí do mobilu. Já se řadím do prostřední skupiny. Neběhám za synem, ale z lavičky pořád vidím, kde je, co dělá, a pokud je to opravdu nutné, samozřejmě zakročím.

Dětské hřiště je nejen plné instalovaných herních prvků nebo erárních hraček. Nacházejí se na něm i hračky, které si některé děti přinesou z domova. A běžně je půjčují i ostatním. Nejde jen o klasické hračky, ale třeba i o kola, odstrkovadla a odrážedla. Jedno takové padlo do oka mému synovi.

Hned se po něm natáhl s tím, že se na něm projede. Nu což, proč ne. S tím bych asi neměl problém. Ale musíme nejdřív zjistit, komu odrážedlo patří. Tak u něj chvíli postáváme, vezmu ho do ruky a rozhlížím se kolem. Uvidím sympatickou maminku, která na nás kývá, že je jejich. Na můj dotaz, jestli se syn může projet, souhlasně přikývne. Skvělé, další zábava navíc! Syn nasedá a drandí si to po hřišti.

Najednou v odrážedle něco zapraská, zakřupe a syn vystrašeně zastavuje. Běžím k němu a zjišťuju, že odrážedlo prasklo. Nu což, to se stává. Nevypadalo zrovna jako nové, asi už mělo nejlepší roky za sebou a přišla únava materiálu. Majitelku teď nevidím – asi si někam odskočila. Tak odrážedlo vezmu a uklidím mimo dosah dětí, aby ho nezničily ještě víc a hlavně aby se nikdo nezranil. Čekám, až se paní vrátí, abych jí vysvětlil, co se stalo.

Po chvíli přichází, hned za ní jdu a říkám, co se stalo. Syn jel normálně, nedělal žádné blbosti, a najednou to začalo praskat. Ukázal jsem jí, kde jsem ho odložil, a upřímně se omluvil. Ale vinu jsem necítil. Syn svou váhou a velikostí rozhodně nepřekračoval limity odrážedla, a žádné kousky na něm také neprováděl. Jsem přesvědčený, že by prasklo pod jakýmkoliv dítětem. Prostě se to stává.

Ale paní už tak sympatická nebyla. Začala mi vyčítat, že je to naše vina, že jsme jí ho rozbili. Ano, prasklo pod námi, ale byla to náhoda – nemohli jsme za to. Prasklo by pod kýmkoliv. Upřímně, její dítě vypadalo na první pohled těžší než můj syn.

Dál jsem to neřešil. Hrál jsem si se synem a později jsme se chystali k odchodu. A tehdy znovu vyjela: „A to prasklé odrážedlo nám zaplatí kdo?“ Konflikt začal nanovo a vygradoval tím, že po mně chtěla 500 korun. To jsem kategoricky odmítl.

To odrážedlo mělo své nejlepší roky za sebou. Bylo staré a hodně používané. A jsem si jistý, že ani jako nové těch 500 korun nestálo. Podobné se prodávají v tržnicích za pár stovek. Tak jsem vytáhl peněženku a řekl: „Tady máte stovku. Víc vám nedám.“ Dáma z toho sice nebyla nadšená, ale nakonec po bankovce hrábla – a byl od ní konečně pokoj.