„Tohle zkoušej u jiných, já ti nepůjčím ani korunu,“ zavěsil jsem telefon

Nemám problém pomoci kamarádovi v nouzi. Stejně tak nemám problém zaplatit v hospodě za všechny s tím, že mi peníze nemusí vracet. Ale mám problém s tím, když někdo přijde a dělá ze mě hlupáka. Nejlepšímu kamarádovi bych asi peníze půjčil, ale dát je někomu, koho znám jen okrajově?

Známe se desítky let, ale že bychom se vídali často a nějak důvěrně, to se říct nedá. Občas se někde potkáme, prohodíme pár slov, ale tím to končí. Když mi teď tenhle spíš okrajový kamarád zavolal, docela mě to překvapilo. Nejsem nezdvořák, tak jsem hovor přijal. Začalo to několika zdvořilostními frázemi, řečmi o tom, že jsme se dlouho neviděli, jak se mám, jak se mi daří a jestli někdy nezajdeme na pivo. A pak přitvrdil.

Když z něho vylezlo, že má malou prosbu, bylo mi hned jasné, odkud vítr vane. Je to ten typ člověka, který má dlouhodobě problém vyjít s penězi. Nevím, jestli má dluhy, exekuce nebo jiné půjčky. Netuším, kolik si vydělá a jestli třeba nesází nebo nehraje na automatech.

Začal povídat, že se dostal do menších finančních problémů a jestli bych mu nepůjčil nějaké peníze. Čekal jsem ledacos, ale částka, která z něho nakonec vypadla, byla poměrně směšná. Tak malá, že bych neměl problém hned sáhnout do kapsy a vytáhnout ji z peněženky.

Pořád chodil kolem horké kaše, až jsem se ho napřímo zeptal, kolik tedy potřebuje. Když řekl, že chce dva tisíce a do konce měsíce mi vrátí dva a půl, myslel jsem si nejdřív, že si dělá legraci. Ale byla to jeho reálná představa. Proboha, to je normální? „Tohle zkoušej u jiných, já ti nepůjčím ani korunu,“ zavěsil jsem telefon. A byl klid. Naštěstí už se neozval.

Nechápu, jak drzý člověk musí být, aby obvolával vzdálené známé s prosbou o pár tisícovek. Jediné vysvětlení je, že vyčerpal okruh nejbližších, a ti už mu nepůjčí, takže to zkouší dál a dál. Ale ne všichni jsme tak naivní, abychom mu peníze dali.

Překvapila mě ta částka. To opravdu někdo neumí vyjít s penězi tak, že mu deset dní před výplatou chybí dva tisíce? Bavíme se o částce, kterou si někdo schopnější dokáže vydělat za den v práci. Není to žádná astronomická suma a mnozí ji běžně nosí v peněžence. Je normální, že někdo je tak „nasuchu“, že mu zrovna tohle chybí?

A tohle chce řešit tak, že si je půjčí od vzdáleného kamaráda, kterému slíbí za deset dní úrok 25 procent? Má tohle co společného s finanční gramotností? A co nastane, až mi to vrátí (pokud vůbec)? Na konci měsíce mu pak bude chybět už dva a půl tisíce a patrně by zase volal mně. Ne, tohle opakovat nechci. Ať si to sežene, kde chce – u mě určitě ne!