Článek
Plná hospoda? Ano, to se stává. Kdo nemá rezervaci, musí buď odejít, nebo chodit od jednoho stolu k druhému a prosit, zda si k někomu může sednout. K tomu druhému bych se já tedy nikdy v životě nesnížil. Ale jsou lidé, pro které to očividně není žádný problém. Já jsem to zažil a dobrou vzpomínku na to nemám.
Jdeme na večeři
S partnerkou jsme se rozhodli, že bychom spolu mohli vyrazit na večeři. Vzal jsem telefon, zavolal do restaurace, zda budou mít zhruba za hodinu místo. Slíbili, že ano, že nám stůl rezervují a podrží. No skvělé, takhle se to dělá. Jak z mého pohledu jako hosta, tak z pohledu restaurace. Za hodinu jsme dorazili a přestože jsme upozorňovali, že budeme jen dva, posadili nás ke stolu pro pět osob. Budiž, aspoň budeme mít více prostoru a pohodlí, nemusíme se mačkat u malého stolečku.
Sedíme, povídáme, jíme, pijeme. Pohodový, klidný večer ve dvou. Restaurace je plná, je vidět, že nejsme jediní, kdo se chtěl ten večer bavit a odpočinout si. A potom do dveří vejde pár, rozhlíží se a očividně hledá volné místo.
Můžeme k vám
To nenachází, podnik je plný, všechny stoly jsou obsazené. To jim očividně nedělá problém. Nepočkají na číšníka, aby se zeptali, zda je někam usadí. Začnou bloumat po lokále a já vidím, jak si to šinou k nám. Vidí nás ve dvou u stolu pro pět a jistě se k nám budou chtít přifařit. A taky že jo. Dojdou až k našemu stolu a bez jakéhokoli pozdravu se hned zeptají, jestli je tu volno.
Zvednu oči, řeknu „Dobrý den“ a povídám, že u našeho stolu volno není. Ale jelikož vidí, že na stole jsou jenom naše nápoje a žádné jiné, dojde jim, že tam opravdu nikdo nesedí. Tak znovu zkusí, zda by si mohli k našemu stolu sednout. A já musím zase reagovat.
Ne, nechceme to
Opět se na ně podívám a vcelku ostře jim říkám, že nechceme, aby u nás seděli. Chceme večer ve dvou, bez cizích lidí, které vidíme poprvé v životě. Jestli chtěli sedět, měli si udělat rezervaci jako my. A my si ji udělali pro dvě osoby, ne pro čtyři. Takže bych chtěl poprosit, aby nám k našemu stolu opravdu nikdo nelezl.
No, tvářili se dotčeně, uraženě, a tak, jako bez pozdravu přišli, tak bez pozdravu také odešli. Nešli se ptát u jiného stolu, ani nešli k baru, ale odešli z restaurace pryč. Možná domů, možná do jiného lokálu. Jejich věc, stejně jako je moje právo sedět u stolu jen ve dvou, pokud to chci. A že máme zrovna velký stůl? No, to holt není moje chyba, tam nás posadil personál i přesto, že věděl, že jsme jenom dva. Kvůli tomu se já o svůj stůl, o své soukromí, pohodlí a klid rozhodně nebudu s nikým dělit.
