Hlavní obsah
Příběhy

„Vy nesmíte být schovaný v zastávce,“ poučoval arogantní autobusák mladíka

Foto: Freepik

Jedu autobusem, projedeme kolem zastávky a najednou řidič dupne na brzdy, div nespadneme ze sedačky.

Článek

Cesta autobusem bývá někdy adrenalin – vždy záleží na tom, na jakého řidiče člověk narazí. Někdo jede tak opatrně, že do cíle dorazíme s desetiminutovým zpožděním, jiný si zase myslí, že neřídí autobus, ale závodní auto. Kdyby si člověk měl stěžovat na každou chybu a problém řidičů, se kterými jede, nedělal by nic jiného.

Ten, se kterým jsem jel včera, byl ale extra materiál. Nejen že působil arogantně, unaveně a nepříjemně, on se tak i choval. Samotný nákup jízdenky u něj nebyl dvakrát příjemným zážitkem. Největší zlobu však pocítil mladík na zastávce, kterého seřval zcela bez důvodu.

Žádné zastávky na znamení

Touhle linkou jezdím pravidelně a přesně vím, jak to na ní chodí. Řidič má zastavovat na všech zastávkách, nebo alespoň výrazně přibrzdit a zpomalit, aby si byl jistý, že tam nikdo nechce vystupovat ani nastupovat. A realita? Ty vesnické zastávky bere, jako by byly na znamení – ale nejsou. Prostě se mu jen nechce zajíždět a zastavovat, a tak kolem nich profrčí bez ohledu na to, jestli na nich někdo chce vystoupit, nebo v nich někdo čeká.

Pokud k něčemu takovému dojde, je scénář vždycky stejný. Řidič jako zběsilý dupne na brzdy, zastaví několik desítek metrů za zastávkou a ještě se cítí dotčený – on, který má zastavovat všude. Tohle dělají všichni a je to věc, kterou naprosto odsuzuji a nesnáším. Nedodržují pravidla, a přestože mají plný autobus lidí, kteří je vidí, je jim to úplně jedno.

Příště nesmíte být schovaný v zastávce

Včera to bylo to samé – projížděl zastávky bez zpomalení, jako by u silnice žádné nebyly. A najednou prudké brzdění, zpomalení, zastavení. Kdo stál nebo se při sezení pevně nedržel, měl co dělat, aby si neublížil. Autobus zastavil, za pár vteřin doběhl k předním dveřím mladík, kterému řidič otevřel. Ještě než si stihl říct o jízdenku, než vyslovil název cílové stanice, začalo to.

„Příště nesmíte být schovaný v zastávce,“ poučoval autobusák mladíka. Ten ze sebe vykoktal omluvu a chtěl jízdenku. Ale řidiči to nestačilo – znovu ho začal moralizovat, že tam nesmí sedět, že tam musí stát a nejlépe na něj mávat. Mladík se stále dokola omlouval a až když vyjela jízdenka z tiskárny, mohl si konečně jít sednout.

Kdo za to může?

Ne, nemůže za to ten mladík. Pokud zastávka není na znamení, může být klidně zalezlý uvnitř, schovaný za keřem – řidič má povinnost na takové zastávce prostě zastavit. Hotovo, takhle to funguje. Nemůže si sám stanovovat vlastní pravidla a trestat ponižováním toho, kdo je poruší.

Taky jsem mu to při vystoupení na mé zastávce vpálil: ať si tyhle své nevyžádané rady příště nechá od cesty. Ať dodržuje, co má, zastavuje, kde má, a pokud to nestíhá, ať si na rozpis linek a časové možnosti trasy stěžuje u dispečera a nadřízených. To není můj problém ani problém nikoho z cestujících. Ani toho, který zrovna sedí na zastávce – od toho tam ty zastávky mají lavičky, aby se tam cestující mohl posadit.

Co na to chtěl odvětit nebo zamumlat, už nevím. Během svého monologu jsem ho ke slovu nepustil a hned, jak jsem svůj proslov dokončil, vyskočil jsem z autobusu a šel si po svém. On ještě zatroubil, začal něco gestikulovat, ale na to jsem se mu už jenom vysmál. Jo, tenhle… to byl fakt „profesionál“, to se musí nechat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz