Článek
Cesta autobusem bývá někdy adrenalin – vždy záleží na tom, na jakého řidiče člověk narazí. Někdo jede tak opatrně, že do cíle dorazíme s desetiminutovým zpožděním, jiný si zase myslí, že neřídí autobus, ale závodní auto. Kdyby si člověk měl stěžovat na každou chybu a problém řidičů, se kterými jede, nedělal by nic jiného.
Ten, se kterým jsem jel včera, byl ale extra materiál. Nejen že působil arogantně, unaveně a nepříjemně, on se tak i choval. Samotný nákup jízdenky u něj nebyl dvakrát příjemným zážitkem. Největší zlobu však pocítil mladík na zastávce, kterého seřval zcela bez důvodu.
Žádné zastávky na znamení
Touhle linkou jezdím pravidelně a přesně vím, jak to na ní chodí. Řidič má zastavovat na všech zastávkách, nebo alespoň výrazně přibrzdit a zpomalit, aby si byl jistý, že tam nikdo nechce vystupovat ani nastupovat. A realita? Ty vesnické zastávky bere, jako by byly na znamení – ale nejsou. Prostě se mu jen nechce zajíždět a zastavovat, a tak kolem nich profrčí bez ohledu na to, jestli na nich někdo chce vystoupit, nebo v nich někdo čeká.
Pokud k něčemu takovému dojde, je scénář vždycky stejný. Řidič jako zběsilý dupne na brzdy, zastaví několik desítek metrů za zastávkou a ještě se cítí dotčený – on, který má zastavovat všude. Tohle dělají všichni a je to věc, kterou naprosto odsuzuji a nesnáším. Nedodržují pravidla, a přestože mají plný autobus lidí, kteří je vidí, je jim to úplně jedno.
Příště nesmíte být schovaný v zastávce
Včera to bylo to samé – projížděl zastávky bez zpomalení, jako by u silnice žádné nebyly. A najednou prudké brzdění, zpomalení, zastavení. Kdo stál nebo se při sezení pevně nedržel, měl co dělat, aby si neublížil. Autobus zastavil, za pár vteřin doběhl k předním dveřím mladík, kterému řidič otevřel. Ještě než si stihl říct o jízdenku, než vyslovil název cílové stanice, začalo to.
„Příště nesmíte být schovaný v zastávce,“ poučoval autobusák mladíka. Ten ze sebe vykoktal omluvu a chtěl jízdenku. Ale řidiči to nestačilo – znovu ho začal moralizovat, že tam nesmí sedět, že tam musí stát a nejlépe na něj mávat. Mladík se stále dokola omlouval a až když vyjela jízdenka z tiskárny, mohl si konečně jít sednout.
Kdo za to může?
Ne, nemůže za to ten mladík. Pokud zastávka není na znamení, může být klidně zalezlý uvnitř, schovaný za keřem – řidič má povinnost na takové zastávce prostě zastavit. Hotovo, takhle to funguje. Nemůže si sám stanovovat vlastní pravidla a trestat ponižováním toho, kdo je poruší.
Taky jsem mu to při vystoupení na mé zastávce vpálil: ať si tyhle své nevyžádané rady příště nechá od cesty. Ať dodržuje, co má, zastavuje, kde má, a pokud to nestíhá, ať si na rozpis linek a časové možnosti trasy stěžuje u dispečera a nadřízených. To není můj problém ani problém nikoho z cestujících. Ani toho, který zrovna sedí na zastávce – od toho tam ty zastávky mají lavičky, aby se tam cestující mohl posadit.
Co na to chtěl odvětit nebo zamumlat, už nevím. Během svého monologu jsem ho ke slovu nepustil a hned, jak jsem svůj proslov dokončil, vyskočil jsem z autobusu a šel si po svém. On ještě zatroubil, začal něco gestikulovat, ale na to jsem se mu už jenom vysmál. Jo, tenhle… to byl fakt „profesionál“, to se musí nechat.
