Článek
Čas od času je dobré vyrazit někam do společnosti. Vyrazit někam mezi lidi, do restaurace. Člověk si odpočine, popovídá, nemusí vařit, dá si něco dobrého k jídlu a pití. Tedy pokud nedojde k tomu, že mu někdo ten zážitek vyloženě zkazí. A přesně tohle se stalo nám s partnerkou, kterou jsem pozval na večeři. A my mysleli, že si užijeme fajn večer. Ale opak byl pravdou.
Přicházíme, usedáme
Tu restauraci známe, máme ji nedaleko, občas tam zajdeme. A vždy jsme byli spokojeni. Sice jsme slyšeli nějaké zvěsti o tom, že se to tam zhoršilo, že se vyměnil personál – ale znáte to, mnohdy se toho napovídá. Radši se přesvědčíme sami a riskneme to.
Tak jsme přišli, našli si volný stůl, posadili se a čekali na to, až k nám dojde obsluha. Až nám přinese jídelní lístky a zeptá se nás na to, co budeme pít. Na to ale bohužel nedošlo, protože z naší příjemné večeře v této restauraci nic nebylo.
Podívej, už jde
No, jak to říct, zvěsti o tom, že se to tam zhoršilo, skutečně nelhaly. Sedli jsme si, pár minut jsme čekali na obsluhu a potom se ze dveří od výčepu vynořil číšník, který zamířil naším směrem. No, tedy, číšník. Takto by se ta figura ani nazvat nedala. Toho člověka z města známe a rozhodně o něm nelze říct, že má nějakou dobrou pověst.
Na druhou stranu – fajn, teď má práci, asi šel do sebe. Ale že by byla tahle pozice vyloženě pro něj? Když jsme ho viděli, věděli jsme, že tady si nic dávat nebudeme. Viděli jsme ho, jak se sune k nám. V ušpiněných potrhaných džínách (a ne, nemyslím ty moderní díry, co se teď nosí). S umouněným, vytahaným tričkem. O úpravě jeho vousů nemohla být řeč, vypadal jako bezdomovec. K tomu všemu až nesnesitelný odér potu a když promluvil a usmál se, bylo vidět několik chybějících zubů.
My vlastně půjdeme pryč
Takže došlo k nevyhnutelnému. Když nám podal jídelní lístky a zeptal se, co si dáme, okamžitě jsem odpověděl, že vlastně nic, že musíme jít pryč, že nenadálá událost. On se jen podivně podíval, rozloučil se a odešel. Partnerka nerozporovala, myslím, že když ho viděla, také přestala mít chuť k jídlu a ztratila iluze o příjemném večeru. Takže jsme se zvedli a odešli.
Je to normální?
Já vím, že by se neměli lidé soudit podle vzhledu, ale je toto normální? To není člověk, kterého potkám na ulici. Je to osoba, která je v kontaktu s hostem, má ten podnik nějak reprezentovat, dělat mu jméno. A pokud k našemu stolu přijde vyloženě individuum, co si asi tak mám o té restauraci myslet? Když tenhle člověk maká na place, kdo je asi v kuchyni a za co může jídlo stát?
Nevím, my neměli odvahu to vyzkoušet. A nebudeme mít, dokud to s personálem nepůjde od desíti k pěti. Dokud tam nezačne obsluhovat někdo normální, slušný, čistý a profesionální. A že je snad problém ho najít? Nemyslím si, vše je jen o penězích.
