Článek
Nemám nic proti placeným službám, a to ani v případě něčeho tak základního, jako je záchod. Je pravda, že když už to má člověk opravdu na krajíčku, nebo je s dítětem, ukecá obsluhu kavárny či restaurace a skočí si tam, i když zrovna není hostem. Ale když to není úplně akutní a člověk může chvíli vydržet, jsou jasnou volbou veřejné toalety.
Některé jsou stále zcela zdarma, ale většina už je zpoplatněna. Samozřejmě, proti tomu nic nemám. Jen mi vadí, když tam není vidět sebemenší péče. A já si pak kladu otázku, zda by v zájmu vlastního zdraví a hygieny nebylo lepší prostě někam zaskočit do keře.
Za tuhle špínu nedám ani korunu
Jdu si po městě, užívám si procházku, a najednou cítím, že by bylo fajn si odskočit. Nic akutního, zvládl bych to ještě klidně půl hodiny, v krajní nouzi i hodinu. Přesto zahlédnu veřejné toalety. Říkám si: proč ne? Návštěva toalety je vždycky úleva. Scházím několik schodů a mírím dovnitř. Vidím okénko a za ním nepříjemnou paní, která ode mě chce deset korun. Nosem nasaju „vůni“ toalet, rozhlédnu se a mám jasno.
„Za tuhle špínu nedám ani korunu,“ řeknu rázně postarší dámě a pokračuju dál dovnitř k mušli, kde vykonám svou potřebu. Umyvadlo použiju k rychlému opláchnutí rukou, a protože představa utření se do zdejšího ručníku je mi odporná, vytahuju z kapsy malou dezinfekci a okamžitě ji použiju. Cestou zpět jsem vyzván k platbě a znovu odmítám. Zastavím se a rázně té paní říkám, že udržovat celý prostor v čistotě není zase tak nákladné. A že za to, jak to tam vypadá, nedám ani korunu.
Sedět, nebo pracovat
Ta starší paní, která po mně peníze chce, se nazývá toaletářkou. Mnohdy se jí vulgárně říká „hajzlbába“. A jaký je její úkol, jaký je smysl její práce? Rozhodně nejde jen o vybírání peněz za WC. Jejím hlavním úkolem je toalety udržovat v čistotě. Rozumím tomu, že pokud byl záchod vybudován před desítkami let a nikdy neprošel rekonstrukcí, těžko tu čekat nějaký luxusní interiér.
Ale čistota není o stáří zařízení. Kýbl, hadr a saponát jsou korunové položky. Pokud paní nevidí ten poházený toaletní papír na zemi, louži pod jedním z pisoárů nebo stopy exkrementů v míse, nevidím jediný důvod, proč platit za použití takových toalet. Neplatím si totiž jen za to, že tam můžu vejít, ale za to, že to tam bude aspoň trochu udržované.
Ta dáma dostává stejný plat, ať sedí celý den ve své kukani, nebo pobíhá s hadr em po toaletách. Chápu, že je pro ni pohodlnější sedět a uklidit až na konci pracovní doby. Ale je takový přístup v pořádku z pohledu návštěvníka veřejných toalet? Ne, není! Důvod, proč jdu na veřejné záchody, je ten, abych neobtěžoval personál kaváren nebo restaurací a nepoužíval keře v parcích. Má mě takové nevábné prostředí motivovat k tomu, abych se sem ještě vracel a dával sem svoje peníze? Určitě ne!
