Článek
Je úplně jedno, kde jsme. Můžeme být třeba v obchodě, na pivním festivalu, v baru, v restauraci, na pouti, na food festivalu, na sportovní akci nebo dětském dni. A všude tam budeme mít možnost koupit si něco k jídlu a pití – zcela dobrovolně. Kdo nechce, nemusí do hospody chodit, kdo nechce, nemusí jít ke stánku. Je na každém, jak to vyřeší.
Když se ale už rozhodneme něco objednat, koupit a zaplatit, znamená to jediné – že budeme akceptovat cenu, která je stanovena. Tu si určil konkrétní podnikatel, především podle toho, jaké má náklady a jakou chce mít marži, obrat a zisk. Jeho svobodná volba je, s jakou cenou půjde s kůží na trh. Přesto se stále najdou tací, kteří s tím mají problém.
To je zloděj, za ty prachy si to udělám doma…
Je to slyšet snad všude, kde jídlo a pití není zadarmo. A tam, kde je, se stejně najdou kverulanti, kteří nejsou spokojeni s tím, kolik stál vstup do areálu nebo poplatek za all you can eat. Ale zpět k situacím, kdy si za jídlo a pití platíme. Snad na každé akci jsem slyšel nářky na drahotu i nadávky a urážky, jaký je podnikatel zloděj.
Obvykle to provázejí „selský rozum“ a jednoduché počty, kolik stojí suroviny a kolik jídla by si dotyčný udělal doma. Ano, má samozřejmě pravdu: když si koupím bramborák za stovku ve stánku, doma si za stejné peníze bez problémů udělám čtyři až pět kilo – podle ceny brambor. Ale koho to proboha zajímá?
I malé dítě ví, že nejlevnější stravování je to domácí – zvlášť když se nevaří pro jednotlivce, ale pro početnou rodinu, kde se mezi členy rozpočítají i energie. Jenže doma nikdo nezapočítává čas, nemá žádné náklady spojené s podnikáním a hlavně: nevaří proto, aby na tom vydělal.
Však je to jen jeho věc
Nerozumím tomu, proč má někdo pořád potřebu mluvit druhému do byznysu, do jeho přístupu a cenotvorby. Nikdo se na takové nevyžádané a „chytré“ rady neptá. Je jen a pouze věc podnikatele, za kolik prodává. A jestli je to bramborák, langoš nebo smažená spirálka za 200 Kč – prosím. On si stanovil cenu; nechme mu jeho svobodu a právo to udělat.
My jako zákazníci stojíme na druhé straně a, světe div se, nikdo nás nenutí, abychom si tam něco koupili nebo tam vůbec platili. Pokud nám to přijde příliš vysoké či přehnané, jdeme jinam, nebo se najíme doma. Podnikatel buď bude mít spoustu jiných zákazníků, nebo jich bude mít málo, a to ho příště donutí zlevnit. A je to v pořádku – takto funguje trh; najít vhodný průsečík mezi nabídkou a poptávkou není snadné.
A co byste dělali vy?
Chtěl bych vidět, kdyby tihle mudrcové měli vlastní stánek, co by dělali. Kdyby v něm měli langoš za dvě stovky a lidé by jim normálně chodili, vydělávali by. Zlevnili by třeba na polovinu, aby udělali dobrý skutek? Chtěli by se stejným ziskem makat dvakrát tolik? Nikdo, opravdu nikdo normální by dobrovolně nezlevnil, kdyby k tomu neměl důvod. Ani ti, kteří u tohoto stánku budou mudrovat, že mouka, voda, kvasnice, kečup, česnek a sýr vyjdou dohromady na pětikorunu – i oni by to pálili za dvě stovky, kdyby měli odbyt. Tím jsem si jistý.
A podnikatel dělá totéž. Proč by to nenapálil, když to lidé kupují? Když už chce někdo někomu radit, kolik má co stát, měl by spíš apelovat na lidi, aby sami zvážili, co je a není adekvátní cena. Teprve potom může dojít k tomu, aby podnikatel zlevnil. Dokud má odbyt, nemá důvod – a nikdo soudný by to dobrovolně neudělal.
