Článek
Nejsem žádný Mirek Dušín. Ano, přiznávám, už jsem někdy jel ve vesnici víc než 50 km/h, mimo obec víc než 90 km/h a na dálnici více než 130 km/h. Nedělám to ale pravidelně a vždy jde spíš o symbolické překročení. Počítám s tím, že pokud mě policie změří, nebudu se na nic vymlouvat – prostě se přiznám, nasypu si popel na hlavu a pokutu přijmu a zaplatím.
Ano, dvakrát jsem vjel do zákazu a párkrát zaparkoval tam, kde nemám. Ale společenská odpovědnost takového jednání? Z mého pohledu naprosto minimální – rozhodně menší než nedodržování bezpečné vzdálenosti, kterým mnozí ohrožují nejen sebe, ale pochopitelně i ostatní.
Proč máš potřebu lepit se mi s autem na zadek
Jedu: přede mnou tři kamiony, mezi nimi pár osobáků, kopcovitý terén s horizonty, plná čára, značka zákazu předjíždění. Prostě místo, kde se holt musí pár kilometrů vydržet, vytrvat, tolerovat pomalejší jízdu a čekat, až se objeví úsek, kde to půjde. A tak poslušně jedu za posledním kamionem, protože mi v danou chvíli nic jiného nezbývá.
Mohl bych sice zastavit někde u silnice, chvíli počkat a potom vyrazit, projet ten úsek rychleji a ty kamiony stejně někde dojet. Holt, někdy to vyjde tak, že se místo devadesátkou ploužíme sedmdesát. Co s tím? Nic. Jenže najednou se přiřítí nějaký šílenec – do poslední chvíle jede naplno; v zrcátku vidím, jak se nebezpečně přibližuje, a teprve na poslední chvíli jde na brzdy. Rychlost srovná opravdu v posledních vteřinách.
A pak mi visí nalepený na zadku auta, maximálně pár desítek centimetrů ode mě. Je vidět, jak pořád vyjíždí, vykukuje. Přitom všude zatáčka, horizont, plná čára. Tady prostě předjet nejde. Říkám si pro sebe: Hochu, proč ten stres? Trochu odstupu, pojeďme v klidu a bezpečně.
Jsem nervózní
Za pár desítek vteřin už z toho začínám být značně nervózní. Může se stát cokoli: kamion přede mnou půjde na brzdy a já budu mít dilema. Zašlápnu to taky a budu riskovat, že ten blázen za mnou do mě vletí? Nebo budu brzdit opatrněji s rizikem, že to nedobrzdím já? Tohle prostě nemá vítěze. A tak dávám nohu z plynu a lehce ťuknu na brzdový pedál, aby se rozsvítila brzdová světla.
Vyvolalo to přesně to, co jsem očekával: lekl se, šel prudce na brzdy a vzdálil se ode mě. Konečně chvíle klidu – ale opravdu jenom chvíle. Jakmile mu otrnulo, opět se na mě přilepil. Zkouším stejný manévr: zase jen ťuknu do brzdy a v zpětném zrcátku vidím, jak se lekl, zašlápl to víc a vznikla zase trochu solidní, bezpečná vzdálenost. Ale zase ne na dlouho.
Vzdávám to
Takhle to dál nejde. Záměrně zpomaluji víc, abych měl před sebou větší rozhled než na návěs kamionu. Nechávám si výrazný odstup a sleduji, kde bych mohl sjet ze silnice – na odpočívadlo, lesní cestu, ke krajnici. Vidím vyhovující prostor, dávám blinkr, pomalu přibržďuji a sjíždím ze silnice. Počkám, až auta přejedou, a vracím se zpět.
Nepospíchám a nemám nervy na to, abych za sebou musel trpět agresivního šílence, který si myslí, že tímhle jednáním jízdu nějak uspíší. Ještě bych to pochopil na prázdné silnici, kde dojede někoho, kdo nejede ani devadesát. To mu možná trochu pomůže. Ale když mám před sebou kamiony, osobáky, plnou čáru, horizonty a zákaz předjíždění, co si myslí, že tímhle vyřeší? Že ta auta přeskočím, on za mnou a pojedeme?
