Článek
Lidi v restauracích se dají rozdělit na dvě hlavní skupiny. První je ta, která dýško dává a pro kterou je to naprostá samozřejmost. A potom je tu skupina druhá, která je zarytým odpůrcem dýšek. A já říkám – no a co? Sice se o tringeltu pro obsluhu velmi často mluví jako o něčem běžném, ale žádná povinnost to rozhodně není. A obsluha, která si dýško vynucuje, která si o ně přímo říká, by ho už tuplem neměla dostat.
Je jen a pouze na hostech, jestli ho dají, nebo ne. Já ho dávám a stupňuji ho podle celkové spokojenosti. A znám i lidi, kteří ho nedávají – vyslechnou si sumu, pípnou kartu na terminálu a tím to pro ně končí. Bez výrazů, průpovídek, chytrostí… No, a pak jsou lidi, kteří to tak nemají.
A pak jsou lidi, co si to vychutnají
Setkal jsem se bohužel i s těmi, kteří si nedávání dýška vyloženě vychutnávají. Jasně, pochopím, když celý večer obsluha stojí za nic: není milá, je pomalá, plete objednávky, není na ni spoleh. To by se dalo pochopit, že člověk s vítězným výrazem ve tváři oznámí, že zaplatí přesně a do koruny tolik, kolik je napsáno na účtu.
Ale když je obsluha normální, milá, všímavá, rychlá a spolehlivá, proč ji nějak týrat? Proč jí dávat najevo, že nedostane ani korunu navíc? K čemu to? Jediný, kdo z toho vyjde jako totální hlupák, je ten host; servírce je to v tu chvíli úplně jedno a po odchodu daného člověka jen zakroutí hlavou, co je to za burana.
Existují…
Mám na mysli přesně ty lidi, co povýšenecky zaokrouhlí 429 Kč na 430 Kč. Co tu sumu do koruny s vítězoslavným výrazem vyrovnají servírce na stůl. Co jí – ještě než vytáhnou peněženku – s úlisným úsměvem oznámí, že budou platit přesně a dýško dávat nebudou.
A nejhorší jsou potom ti, kteří tyhle své zvyky okomentují tím, že plat jí přece má dávat zaměstnavatel, že nepodporují nezdaněné peníze bokem, nebo – a to je už klasika ze zlatého fondu – že jim v práci přece dýško také nikdo nedává, tak proč by ho měli nechávat v restauraci.
A koho to zajímá?
Nechcete dávat dýško? Tak ho prostě nedávejte, nikdo vás k tomu přece nenutí: ani společnost, ani slušnost, ani etika či etiketa. A nenutí vás k tomu ani obsluha – ta se snaží a pracuje sama od sebe. Poslední, co při placení potřebuje slyšet, jsou pochybné arogantní průpovídky burana, který si myslí, jaký je hrdina. Jo, to jistě jsi, když bez jakéhokoli důvodu musíš kazit den a být hnusný na mladou holku, která si sem přišla přivydělat ke studiu.
Nikoho nezajímá, jestli tobě někdo dýško dává, nebo ne, ani jestli ho chceš, či nechceš dávat. Když ti někdo přinese účet, zaplať ho, poděkuj za příjemnou obsluhu, buď milý. A je to – takhle jednoduché to je. Jestli máš potřebu se nad někoho povyšovat tím, že mu ukážeš, kdo je tady pánem, zamysli se sám nad sebou. Tohle si zkoušej doma na svého partnera, ne na někoho, kdo ti půl večera nosí jídlo a pití a dělá vše pro tvou spokojenost.
Vlastně se zamysli, čeho jsi dosáhl tím, že jsi s povýšeneckým, arogantním výrazem a průpovídkou nedal holce dýško. Jen toho, že ses vlastně sám ztrapnil. Ne proto, že jsi nedal ty peníze – to je v pohodě, to je každého věc. Ale proto, že si myslíš, že jsi kvůli tomu nějak speciální a výjimečný. Ne, nejsi. Takových, co dýško nedávají, jsou mraky – a berou to jako normální věc, na kterou nemají potřebu upozorňovat.
