Básnický žambrejz: Anna Luňáková potřebovala ke čtení Filipa Klegu

Překládá z francouzštiny (Dopis pro D.: Příběh jedné lásky, André Gorz), na jihu Franie také chvíli žila.

Debutovala v jednom roce hned dvakrát: poetickým pásmem o dvou hlasech Jen ztratím jméno (2020) a experimentální prózou Tři (2020). Publikuje eseje a reflektuje současnou literaturu.

Jako editorka je podepsaná pod sborník Pandezie (2021), pracuje jako redaktorka a moderátorka, věnuje se autorskému divadlu a hudbě – tvoří se spolkem Herons Vector.

Pro děti mládež napsala Atlas babiček, kouzelné putování napříč časem a prostorem: od starověké Mezopotámie přes Paříž až po Čínu, které je plné magie, ale i zapomenutých hrdinek světových dějin.

Její poezie lze číst na NCHP.cz - ZDE.

Na Měsíci autorského čtení v roce 2022 (video ZDE) mluví o své básnické prvotině, kterou ji pomáhal přečíst básník Filip Klega, který její večer i moderoval, jako o textu otištěném na papíře.

„Je to takové pásmo, někdo to označil za surrealismus,“ říká Anna Luňáková. „Žádné vědomé hlášení se k něčemu konkrétnímu tam ovšem nebylo, je to můj upřímný básnický výraz, toto je můj básnický způsob myšlení, když chci formulovat myšlenky,“ uvedla v diskusi po čtení v Brně. „Když chci něco formulovat, tak píši eseje.“

„Inspiroval mě třeba Jan Zábrana, kde se ta kurziva také objevuje. I já jsem ji použila a až pak jsem si uvědomila, že to znám od Zábrany,“ popsala formu, kterou ve své prvotině Jen ztratím jméno využila. „Pak je mou inspirací trochu i Holan a jeho Noc s Hamletem,“ prozradila přilnutí k existenciálnímu opusu tuzemské literatury.

Před dvěma lety byla Luňáková šťastná. „Já jsem se dostala do ultimátní, šťastné fáze, jsem aktivní na doktorátu i v revue Prostor, nemusím chodit do zaměstnaní, na směny a mohu pracovat tak, jak si sama rozdělím čas, třeba dlouho do noci, do čtyř do pěti. Od 9 do 14 píšu, mezi 15 a 17 mám útlum a všechno dělám najednou,“ prozradila tehdy.

„Nejčastěji si píšu sama sobě do těla emailu, kam si posílám všechny úryvky, které mě napadnou a ty si potom ukládám do Wordu,“ odpověděla na dotaz publika po čtení v Brně, zda píše tužkou, do mobilu, nebo na počítači.

Prozradila, že její věci vznikají živelně, díky okamžitého popudu a vytržení. „První pásmo debutové sbírky vzniklo na jeden zátah pár let zpátky, intence byla jednotná, a to druhé pásmo bylo psané postupně, také mám to první raději,“ řekla. „Všechny mé debuty byly zapsány v tom drajvu (experimentální próza Tři a poetické pásmo Jen ztratím jméno).“

V Brně měla zareagovat i na dotaz týkající se citace jedné básně, kde se píše: A ta tíha, to je lidství, když potkáš člověka v tichu…

„Když se John Cage zavřel do zvukotěsné komory, údajně slyšel svoji vlastni elektřinu, šumění krve, údajně potkal sám sebe. Jsme i krví, která si dělá, co chce. Nepotkám tam asi nikoho, ale určíte tam bude něco,“ odpověděla s tím, že legendární skladatel a performer vycházel z faktu, že ticho není nikdy úplně prázdné, a naopak funguje vždy jako svébytný zvuk, který se nikdy neopakuje.

„Pokud se necháte uzavřít do zvukotěsné komory, slyšíte dva zvuky. Jeden vysoký, který vydává vaše nervová soustava a jeden hluboký, jejž má na svědomí krevní oběh,“ zmiňuje několikrát John Cage v knize Silence.