Roman Krištof: Vším, čím jsem byl, jsem se zakrátko nenáviděl

Poezie Romana Krištofa je neučesaná, pomačkaná, vytržená z kontextu – takže její poetika je hlavně o stínech, které přiletí ve chvíli, kdy se autor rozhodne, že to a ono pojmenuje, zapíše. Ne nadarmo se k jejímu psaní vrátil po letech - nedávno to bylo právě deset let.

„Chci poděkovat, velmi, všem, kdo vydání podpořili, a předevčírem na Skleněnou louku přišli k vernisáží sbírky Na lačný srce/ Suché sny ryb. Zejména pak Janě Orlové za koncept události a performance (a též jistě Wollasch Sáře), Petru Čichoňovi a Lucii L. Fišerové za slova, četbu, loutnu, Dominiku Bártovi za redakci, Kateřině Wewiorové za grafickou skvostnou úpravu, Tereze Damcové za úžasné kresby. A celé redakci Větrných mlýnů, jistě,“ poznamenal Krištof ke křtu.

V roce 2017 se v jeho medailonu na webu Nedělní chvilka poezie (ZDE) objevilo, že Krištof je a není básník. Možná proto, že on tu poezii vlastně ani tak nepíše, ale říká, vykřikuje, a pak se všechno, co zapíše, stane nebo děje, nebo se to už vlastně stalo. Poezii vykládá jako karty na stůl, dává ji jen tak k dobru, odpřednáší…

Básně Romana Krištofa činí z nedůležitých věcí zas ty důležité, navzdory tomu, že poezie není zadarmo. „Roman Krištof je spirituální i světský, vysoké je nízké a naopak, všední den překypuje pestrostí, hvězdné nebe nudí… a přece se nechá zhlížet. Umět vždy shořet pro něco, co se nás vnitřně netýká,“ poznamenal editor sbírky, básník a hudebník Dominik Bárt.

Na scénu se Krištof vrátil coby tvůrce nečekaných Střelných básní. Jejich editor Milan Ohnisko poznamenal, že sbírku vybral z tisíců textů, které Krištof pravidelně publikuje na svém Facebooku.

„Za vším byl fetiš nahrazující nedosažitelné cosi. Jak jsem toužil po tereziánském tolaru ve výloze numizmatiky… kdeže bych na něj sehnal peníze. Tak kupoval jsem poškozené mince, provrtané, s oušky, hrubě setřené. Nevadilo mi to. Připadly mi blízké mě, jejich patina byla pravá, ba pravější. Knihy, mince, střepy z vykopávek, známky, minerály, zkameněliny, ty smetla probouzející se sexualita. Co dalo se prodat, prodal sem, abych mohl chodit po hospodách s přáteli, být v blízkosti dívek. Později se však objevil opět v jiných výtvorech, v rádoby kulturně antropologických statích, v novinařině. A pak zase v poezii. Vším, čím jsem byl, jsem se zakrátko nenáviděl,“ řekl Roman Krištof.

„Na počátku bylo šlapání mojí babičky, šlapala na šicím stroji značky Bobin a zpívala přitom nábožné písně, byl sem usazen na levém rohu desky stroje, kde se dýha odlupovala a tvořila mapu světa, tam jsem si vymýšlel písmena na všechny svatá Maria oroduj a zkoušel to zachytit a přetvářet podle rychlosti a pomalosti šlapání a pak už hotovení kalhot. Pak jsme šli na vlak odevzdat je do Brna v krejčovské dílně, jak je dneska kavárna Spolek. A ten vlak jel přes železný železniční most, pod kterým jsme s klukama chodili onanovat. Notný čas před přejezdem vlaku se chvěl a duněl a jak na něj najela lokomotiva, někteří se udělali. Spojilo se vyvrcholení a zvuk a výkřiky: Kurva a do píči a jo. Tak psát texty, aby v nich bylo šlapání stroje, Ave Maria a nájezd lokomotivy na železniční most. Málo kdy se to zadaří. Je to dávno. Na gymplu pak, zosobněno divým psaním Romana Švandy, začal sem si hrát na básníka a divadelníka, ale v osmnácti – a pak v emigraci – jsem to úplně opustil. Psát texty znovu sem začal v roce 2013, teda zhruba po třiceti letech,“ poznamenal se svou typickou rozervaneckou dikcí Roman Krištof.

Na Vysočině, kde bydlí, Roman Krištof vynalezl Jezerní čtení v zatopeném dole s lekníny, který leží pár kilometrů od jeho chalupy, kde (a nejen tam) každý den napíše nebo najde a odvypráví nějakou svou báseň.

„Opouštění hry na někoho je bolestivý proces, stalo se mi už mockrát, vlastně zhruba každých sedm let. Sem v devátém sedmiletí. Poprvé opouštění hry beru vědomě. Jaká nová hra se mě zmocní, to nevím. Může být život bez hry na? To nevím,“ prozradil neprozradil básník.

„Nejstarší kdy vzpomenutou událostí z mýho života totiž je, jak mě jeli naši potratit. Ale jeli na jawě, cesta do nemocnice v Ivančicích vedla loukami a lesy, a oni zastavili, zasouložili, rozmysleli si to. Tak mi to bylo podáno nedávno matkou, přiožrale smějící se. Taky jsem se smál, divně. Na koho všeho jsem si hrál prvních sedm let, to moc už nevím. Záviděl sem starším děckám, co už chodily z Brodku do dědiny (Příbram na Moravě) do školy a nosily sešity a já na ně čekal na pískovišti před barákem. Byl sem totiž pořád všude nejmladší, dlouho. Taky sem si pořídil sešity, napodoboval písmenka. Vlastní abecedu sem si vymyslel, všem ji ukazoval. Jakási směsice latinky a azbuky to byla. A tak to bylo posléze se vším, doposud…Teď už sem skorem všude nejstarší,“ přiznává básník nakonec.