24 hodin pekla: Kulomety na Sommě roztrhaly generaci mladých mužů

Západní frontu v roce 1916 protínalo rozsáhlé bludiště zákopů a betonových pevnůstek. Velení německé armády si začátkem roku uvědomilo, že opakované útoky po celé délce fronty nepřinesou kýžené vítězství. Bylo nutné udeřit na jediném místě, drtit nepřítele neustále na stejném úseku, dokud se jeho obrana nezhroutí. Nakonec prst smrti ukázal na oblast u francouzského města Verdun. Více než milion vojáků na obou stranách se zde zakleslo do smrtícího sevření s cílem vyčerpat protivníka lidsky i materiálně.

Více než milion granátů na pomoc Francii

Dohodové velení zoufale potřebovalo ulevit francouzským vojákům, kteří u Verdunu denně krváceli bez možnosti odpočinku. Téměř 300 kilometrů severozápadně odtud měla pomoci britská armáda. Jejím úkolem bylo udeřit u řeky Sommy a přinutit Němce přesměrovat své jednotky.

Britský útok mělo podpořit i několik francouzských divizí, ale hlavní sázka padla na dělostřeleckou převahu. Týden před plánovaným útokem zahřměla děla všech ráží a na německé pozice dopadaly desítky tisíc granátů denně. Na konci sedm dní trvajícího koncertu artilerie bylo vypáleno více než 1,5 milionu střel. Na britské straně nikdo nepochyboval, že německé zákopy byly zcela zničeny. Pěchota měla jednoduše obsadit ruiny a případně eliminovat poslední ohniska odporu.

Z obrovského množství vypálených granátů tvořily téměř milion šrapnelové střely – projektily naplněné stovkami olověných kuliček. Ty měly explodovat nad nepřátelskými zákopy a vystřelit olovo do všech směrů jako gigantická brokovnice. Jenže německé pozice byly dobře zakopané a betonové bunkry dělostřeleckou bouři téměř bez úhony přežily. Místo oslabení nepřítele měli Britové proti sobě ještě pevnější obranu. Sto milionů olověných kulí se jen neškodně zarylo do rozbahněné země, aniž by kanonáda nějak výrazně oslabila německou bojeschopnost.

Vojenští velitelé však tuto realitu neviděli. Generál Douglas Haig, vrchní velitel britských sil, byl přesvědčen, že průlom je nevyhnutelný.

Kamarádské prapory kráčí na jistou smrt

Ulevit tlaku na Verdun měly i nově sestavené jednotky rekrutované ze stejného města, takzvané kamarádské roty (Pals Battalions). Morálka mužstva po dlouhých měsících bojů klesala a nových branců bylo pomálu. Britské velení proto nabídlo mužům na ostrovech možnost sloužit vedle svých kamarádů ze školy, sousedů nebo kolegů z práce.

Pro většinu těchto nováčků byl útok na Sommě jejich prvním bojovým nasazením. V 7:30 ráno 1. července 1916 zazněl signál k útoku. Vojáci vyrazili v širokých formacích, jako by šli na přehlídku, bok po boku se svými přáteli. Mnozí si ještě povídali, mnozí byli obtěžkáni těžkou výstrojí.

Pak začaly německé kulomety chrlit smrt. Kadence 500 ran za minutu trhala útočníky na kusy. Pěchota padala jako obilí v poli.

Totální katastrofa nastala, když první Britové dorazili k německým zákopům. Očekávali ruiny – místo toho je zastavila neporušená pole ostnatého drátu. Dělostřelecká příprava je nedokázala zničit. Vojáci se zoufale snažili prostříhat cestu, ale byli pod přímou palbou kulometů. Umírali po stovkách.

Dvacet minut pekla

Jeden z kamarádských praporů složený z obyvatel města Accrington a okolí postupoval v severní části útoku. Za dvacet minut boje bylo po všem. Z jednotky, ve které sloužilo 700 mužů zůstal na nohou jen zlomek. Téměř 600 vojáků leželo na bojišti mrtvých nebo těžce raněných.

Podobná jatka zažila i kanadská jednotka z Newfoundlandu bojujících v britské armádě. Před útokem měla 780 mužů. Jejich cílem byl osamělý strom, který zůstal stát v pusté krajině rozervané dělostřelbou. Říkalo se mu „strom nebezpečí“. Měl být jejich orientačním bodem při postupu. K němu se však po patnácti minutách dostala jen hrstka přeživších. Asi 650 vojáků padlo nebo bylo raněno téměř ihned poté, co je spatřil nepřítel. Na konci krvavého dne zůstalo z celé jednotky jen 68 bojeschopných mužů.

Když nad bojištěm zapadlo slunce a vojenské polnice zatroubily k ústupu, mezi zákopy v zemi nikoho leželo přes 57 000 převážně nezkušených britských vojáků. První den bitvy na Sommě se stal jedním z nejkrvavějších dnů v dějinách válek.

Měsíce krve a bahna

Po katastrofálním prvním dni se britské velení nevzdalo. Zákopová válka u řeky Sommy se brzy změnila v sérii krvavých střetů, kdy se Britové a Francouzi znovu a znovu pokoušeli prolomit německé linie. Déšť proměnil bojiště v moře bahna, ve kterém zůstaly pohřbeny desítky tisíc těl. Většina útoků končila stejným scénářem: ostnatý drát, kulomety, smrt.

Zlomit patovou situaci měla přísně utajovaná zbraň, kterou Britové poprvé nasadili do boje 15. září – tank. Ocelový kolos poháněný benzinovým motorem měl bez úhony překonat ostnatý drát i hluboké zákopy a konečně prorazit hluboko za německé linie. Byl však příliš těžký (27 tun) a pomalý. Ze 49 nasazených tanků jich většina selhala kvůli mechanickým poruchám nebo uvízla v bahně. Na druhou stranu němečtí vojáci, kteří nikdy nic podobného neviděli, často utíkali bez boje. Tanky tedy ukázaly budoucnost válčení, ale na Sommě byly ještě příliš nespolehlivé, aby přinesly rozhodující průlom.

Bitva se táhla až do 18. listopadu 1916. Po 141 dnech bojů se britské a francouzské jednotky posunuly vpřed o pouhých 10 kilometrů – za cenu více než 620 000 padlých, raněných a nezvěstných.

Zdroje:

https://www.iwm.org.uk/history/what-happened-on-the-first-day-of-the-battle-of-the-somme

https://www.bbc.co.uk/teach/articles/zn3hwty