Ďáblovi trpaslíci vyrážejí do boje

Jenže britská válečná mašinérie brzy zjistila, že výška válku nevyhraje. V hornických městech žily celé generace nižších, ale mimořádně odolných mužů, zvyklých na tvrdou dřinu a extrémní podmínky. Strava v odlehlých oblastech nebyla pestrá, směny v dolech trvaly čtrnáct hodin a práce se tradičně dědila z otce na syna. V tomto prostředí bylo zcela běžné, že dospělý muž nedosáhl na onen magický metr šedesát.

Jenže fyzická kondice jim rozhodně nechyběla. Většina horníků měla sílu, výdrž a přirozenou odvahu pohybovat se v těsných prostorách. Vlastnosti, které se v zákopech rychle ukázaly jako daleko důležitější než požadovaná výška. Když se k tomu přidala loajalita a odhodlání bránit vlast proti německé agresi, začalo být jasné, že zavedený limit je spíš překážkou než výhodou.

A tak britské ministerstvo války ustoupilo. Z královského výnosu se zrodily tzv. bantamové oddíly, jednotky složené z mužů měřících mezi 147 a 160 centimetry. Název si Britové vypůjčili z indonéského města Bantam, známého chovem velmi malého druhu drůbeže. Mimochodem, i bojové sporty později převzaly tento termín pro nejnižší váhovou kategorii.

Za změnou pravidel údajně stál incident, který se odehrál před náborovou kanceláří v Birkenheadu. Horník, který nesplňoval výškový limit, údajně oznámil důstojníkovi, že je ochoten se porvat s kýmkoli z přítomných, aby dokázal svou bojeschopnost. Nakonec muselo šest mužů spojit síly, aby ho od důstojníka odtrhli.

Ať už je příběh pravdivý či ne, vystihuje povahu těchto dobrovolníků dokonale. Nízký vzrůst už nebyl překážkou, ale odznakem vůle a odvahy.

Z hornických oblastí Durhamu, Lancashire, jižního Walesu či Glasgow pak začaly proudit stovky nových rekrutů. Co jim chybělo do výšky, doháněli mohutnou postavou. Jejich obvod hrudníku byl v průměru výrazně větší než u běžných vojáků. A často měli i temperament, který přidělával náborářům starosti. Zejména skotští dělníci z Glasgow si získali pověst mužů, kteří si konflikty řeší po svém. Stížnosti na hospodské rvačky přicházely s takovou pravidelností, až se velení muselo smířit s tím, že povahu těchto vojáků zkrátka nepředělá.

Netrvalo dlouho a bantamové jednotky si vysloužily přezdívku, která je provázela celou válkou: Ďáblovi trpaslíci.

Na západní frontu se bantamové oddíly dostaly v roce 1916 a jejich křest ohněm proběhl během bitvy na Sommě. Za necelých pět měsíců se spojenci posunuli o pár kilometrů a ztratili podle nejčernějších odhadů téměř 800 tisíc vojáků.

Od začátku bojů se příslušníci 35. bantamové divize pohybovali prakticky nepřetržitě v zákopových liniích a účastnili se dalších významných operací, mimo jiné Třetí bitvy u Ypres či jarních bojů roku 1918.

Vrcholem jejich bojové slávy se stala bitva u Cambrai na konci roku 1917. Velšská 119. brigáda dostala za úkol dobýt nechvalně známý Bourlon Wood. Po více než čtyřech hodinách urputných bojů, při nichž čelila opakovaným německým protiútokům, se jí podařilo proniknout téměř celým lesem i částí přilehlé vesnice.

Cena však byla strašlivá. Během operace padlo nebo bylo zraněno 3 191 mužů a důstojnický sbor přišel o 172 velitelů. Šlo o ztráty, které už nebylo možné nahradit. Velšské oddíly se postupně rozpustily mezi standardní „vysoké“ útvary.

Ztráty ale byly devastující na celé frontě. „Malých“ mužů na ostrovech ubývalo a jednotky postupně doplňovali běžní branci. Původní charakter bantamových útvarů se tak pozvolna vytrácel. I když příběhy o krvelačných trpaslících se vyprávěly v zákopech i nadále, často i na německé straně fronty.

Hornických veteránů si spojenecké velení nadmíru vážilo. Nebylo už sice možné udržet čistě „trpasličí“ jednotky, během války však vznikaly speciální tunelářské roty. Oddíly jakýchsi bojových horníků specializovaných na podkopávání nepřátelských linií.

Těžko si představit náročnější prostředí: úzké šachty, dusno, tma, časté sesuvy a neustálý strach, že Němci kopou proti nim. Práce tunelářů patřila k nejriskantnějším na celé frontě. Bantamoví vojáci se však díky svému nižšímu vzrůstu, zvyku pracovat v těsných prostorách a fyzické odolnosti stávali přirozenou volbou. To, co bylo kdysi překážkou při náboru, se nyní proměnilo v takřka dokonalou kvalifikaci.

Současně vznikala i další specializace, kterou nešlo obsadit běžnými pěšáky. Na Sommě Britové poprvé nasadili primitivní tanky. Kovové stěny se rozpalovaly do nesnesitelných teplot, vzduch byl plný výfukových zplodin a posádky musely pracovat v krkolomných pozicích, často namačkaní jeden na druhého. Menší postava umožňovala lépe se pohybovat v úzkém prostoru, manipulovat se zbraněmi i ovládáním tanku a snášet dlouhé hodiny v podmínkách, které by vydržel jen málokdo. Mnozí z těchto „malých“ mužů tak stáli u zrodu nové éry mechanizovaného boje, aniž by tehdy tušili, že tanky jednou změní charakter války.

Je příznačné, že osud Ďáblových trpaslíků byl po celou dobu konfliktu spjat s místy, která vyžadovala mimořádnou kombinaci fyzické odolnosti a psychické tvrdosti. Ať už šlo o klaustrofobní tunely pod frontou, nebo o ocelové skořápky prvních tanků.

Zdroj:

Autor čerpal z knihy Zapomenuté zbraně isbn: 978-80-7568-844-6