Článek
První světová válka proměnila bojiště v technickou laboratoř. Když se fronta na západě zasekla v nekonečných liniích zákopů, důstojníci pod tlakem veřejnosti hledali prostředek, který by patovou situaci prolomil. Německé velení sáhlo po nápadu berlínského inženýra Richarda Fiedlera, který už od začátku století experimentoval s možností „vrhat“ hořlavé kapaliny. Jeho konstrukce, později známá jako Flammenwerfer, spojovala tlakové nádoby, vysoce hořlavou olejovou směs a jednoduchý zapalovací systém.
Německý plamenomet v roce 1917
Hasič propagující oheň
Klíčovou postavou zavedení plamenometů do výzbroje byl záložní důstojník a bývalý šéf hasičů v Lipsku Bernhard Reddemann. Od roku 1914 vedl speciální plamenometnou jednotku, která z nového prostředku udělala děsivý nástroj zkázy. Historici z univerzity ve Stuttgartu připomínají, že Reddemann chápal plamenomet především jako psychologickou zbraň. Podle něj bylo vyděšení protivníka tak obrovské, že se často ani nepokusil o fyzický odpor.
První bojové nasazení přišlo u Verdunu v únoru 1915, následovalo použití v Argonne a v létě téhož roku útok u Ypres, kde se plamenomety poprvé ve velkém obrátily proti britským jednotkám. Z těchto míst se zachovala svědectví, která i po více než sto letech mrazí.
Ohnivé peklo na frontě
Francouzský desátník Louis Barthas, bednář z jihu Francie, který si vedl detailní deník, popsal německý plamenometný útok v létě 1915 jako chvíli, kdy se doslova otevřelo peklo. Nejprve podle něj vojáci v zákopech uslyšeli syčení a tiché dunění, jež se nepodobalo žádné známé zbrani. Poté se přes okraj zákopu převalila stěna ohně, hustý černý kouř a pronikavý zápach spáleného oleje. Barthas vzpomíná, že muži kolem něj instinktivně prchali, někteří padali do bahna, jiní si zakrývali obličej a snažili se uniknout žáru. V hluku nebylo slyšet rozkazy, jen křik a chraplavé kašlání, když žár spaloval vzduch v úzkých zákopových chodbách.
Hrozivé zranění způsobené plamenometem
O rok později zažily podobný šok britské jednotky u belgického Hooge (oblast Ypres). Nad ránem 30. července 1915 Němci přepadli pozice 8. praporu střelecké brigády kombinací dělostřelecké přípravy a plamenometného útoku. Očití svědci vzpomínali, jak se z temnoty vynořily siluety útočníků s těžkými nádržemi na zádech a s žhnoucími trubicemi v rukou. Vzápětí přes rozbombardované zákopy přelétly jazyky ohně, které doslova vypálily obránce z jejich stanovišť.
Žádný technologický zázrak
Technicky nebyl plamenomet nijak sofistikovaný, právě v tom však spočívala jeho hrůzostrašná účinnost. Základ tvořily tlakové nádrže ve formě dvojitého válcového batohu. Později se objevila i varianta s jednou kruhovou nádrží doplněnou menší kulovou uvnitř, kterou si obsluha nasazovala na záda téměř jako školní aktovku. V jedné nádrži byl stlačený plyn, obvykle dusík, ve druhé hořlavá směs na bázi lehkých a těžkých olejů či benzínu, často zahuštěná dehtem pro lepší přilnavost. Z nádrží vedla hadice ke kovové trubici zakončené zapalovačem. Zjednodušeně řečeno to připomínalo zalévání zahrádky, jen s tím rozdílem, že z trubice tryskala hořící směs.
Kulovitý „ohnivý batůžek“
Typická náplň do dvaceti litrů hořlavé směsi poskytovala jen velmi krátkou dobu palby. Plamenomet proto nesloužil k dlouhé střelbě, ale ke krátkému, brutálnímu úderu. Německá armáda je nasazovala v malých skupinách, často po šesti kusech, které podporovaly úderné oddíly s velkou zásobou granátů. Plamenometčíci šli v čele, čistili přední postavení a zapalovali dřevěné výztuže, pytle s pískem prosáklé olejem, muniční sklady i úkryty. V těsném prostoru zákopů byl účinek devastující.
Zatraceně nebezpečné řemeslo
Pro muže, kteří plamenomet obsluhovali, to nebyla žádná výhra. Tvořili elitní, ale extrémně ohrožené týmy. Dvojčlenné posádky, často rekrutované z řad hasičů, musely s těžkou aparaturou překonat úsek mezi vlastními a nepřátelskými zákopy, ideálně pod krytem dělostřelecké palby. Byly však primárním cílem nepřátelské střelby a v případě zajetí měly mizivou šanci na přežití. Tým někdy doplňoval velitel a voják s granáty, který měl dvojici krýt. I tak byla životnost plamenometčíků až hrozivě nízká. Vojáci totiž přijali fakt, že je může zabít šrapnel nebo kulometná dávka, ale smrt v plamenech či udušení kouřem byla vnímána jako pomalá a bolestivá. Ten, kdo ji přinášel, podle tehdejších představ nezasluhoval žádné slitování.
Plamenometná jednotka v zákopech
Nakonec ale i spojenci pochopili, že plamenomety mohou být na určitých úsecích fronty klíčovou zbraní schopnou prolomit nepřátelské linie. Výzkum probíhal i na britských ostrovech a v zákopech se tak objevil také gigantický plamenomet, který dokázal vrhat oheň na výrazně delší vzdálenost.
Právě proto má plamenomet v paměti první světové války výjimečné místo. Nebyl vyroben v největších sériích ani nebyl technicky nejdokonalejší a jeho taktický význam měl své limity. Na druhou stranu právě jeho až směšně jednoduchá konstrukce z něj udělala zbraň, která se v podstatě nezměnila dodnes. Plamenomety hrály významnou roli i ve druhé světové válce a samostatnou kapitolou se staly jejich devastující účinky během války ve Vietnamu, kde se ukázalo, že princip této zbraně zůstává stejně účinný a stejně děsivý.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Flamethrower
