Článek
Píše se rok 1870. Několik významných evropských států v čele s Francií razí zlaté a stříbrné mince, které jsou si podobné téměř jako vejce vejci. Francouzští bankéři si však začínají všímat neobvyklého množství mincí, které nesou znak Papežského státu, předchůdce dnešního Vatikánu. Do oběhu se jich dostává podezřele mnoho. Stopy této záhady postupně vedou až do Říma. Francouzští vojáci, kteří tu slouží jako vojenská opora papežské moci, mají kapsy těchto mincí doslova plné. Skandálu už nic nemůže zabránit.
Ale pojďme pěkně od začátku…
Latinská měnová unie
O pět let dříve, než přední bankovní domy odhalily ostudný podvod papežského dvora, vznikla v Evropě jakási první měnová unie. Mezi zakládající státy patřily Francie, Belgie, Švýcarsko a Itálie, o tři roky později se přidalo také Řecko. V druhé polovině 19. století totiž stále platilo jednoduché pravidlo: cenný kov v kapse měl pro většinu lidí větší hodnotu než papírová bankovka.
Papírová platidla už samozřejmě byla pevnou součástí peněžního systému, bankovní síť však zdaleka nebyla tak hustá jako dnes. Navíc jen málokterý řemeslník nebo zemědělec měl účet vedený způsobem, na jaký jsme zvyklí. Lidé zkrátka stále mnohem více důvěřovali kovovým mincím.
Evropa byla zároveň poměrně otevřená cestování mezi jednotlivými státy. Vyrážet za prací do zahraničí nebylo nic neobvyklého. Hlavní evropské mocnosti si sice čas od času ukrojily kus území na úkor slabšího souseda, jinak však byl pohyb přes hranice relativně volný. Mít na cestách několik zlatých či stříbrných mincí proto dávalo větší smysl než nosit u sebe štos bankovek, za které byste v cizině často nic nekoupili.
Jenže v těch mincích se nikdo pořádně nevyznal…
Myšlenka první jednotné měny tak byla vlastně až směšně jednoduchá. Jednotlivé státy se dohodly na rozměrech a hmotnosti mincí, ale především na přesném obsahu cenného kovu. Zjednodušeně řečeno, když měl někdo v kapse jeden francouzský stříbrný frank, pořídil za něj v Itálii stejný nákup jako za italskou liru. Mince totiž byly jednoduše směnitelné v poměru jedna ku jedné ve všech státech unie a jediným rozdílem byla hlava panovníka na líci. Stejný poměr drahého kovu platil jak u velkých stříbrných mincí, tak u menších zlatých kusů, které pro běžného člověka představovaly doslova „balík“.
Celý princip první jednotné měny byl natolik srozumitelný, že i ostatní státy pomalu, ale jistě přecházely na podobný systém ražby. Nemusely nutně přímo vstoupit do unie, stačilo v podstatě pouze převzít stejné rozměry, hmotnost a obsah kovu a zahraniční obchod se jim viditelně zjednodušil. Když k tomu připočteme, že velké evropské říše měly své kolonie, ve kterých se tento standard přirozeně rozšířil také, stala se první měnová unie mezikontinentální záležitostí. Téměř 130 let před podpisem Maastrichtské smlouvy existovala společná měna, která dokonce překračovala hranice Evropy.
Mince, které se staly vzorem první jednotnou měnu
Na druhou stranu existovali v Evropě i odpůrci této unie, mezi které tradičně patřilo Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Britové měli vlastní měnu, která v 19. století de facto představovala etalon mezinárodního obchodu. Mince z vysoce kvalitního stříbra, takzvaného šterlinku (sterling), platily i v britských dominiích a pravděpodobně neexistoval stát na světě, který by britskou libru šterlinků neznal.
Jeho Eminence, kardinál Giacomo Antonelli
Téměř ihned po zavedení jednotných mincí koketoval s myšlenkou vstoupit do unie i Vatikán, respektive tehdejší Papežský stát. Je nutné si uvědomit, že centrum křesťanské víry patřilo ve druhé polovině 19. století mezi významné evropské hráče. V roce 1853 žilo v tomto státě více než 3 miliony obyvatel. Na druhou stranu byl neustále trnem v oku Italskému království, a proto papež požádal Francii o vojenskou pomoc.
Jenže francouzské vojáky bylo potřeba nějak platit….
V té době se o papežovy finance staral jistý Giacomo Antonelli. Katolický prelát působil jako kardinál - státní sekretář Svatého stolce, ačkoli nikdy nepřijal kněžské svěcení. Možná i proto si vysloužil přezdívku italský Richelieu a často se o něm mluvilo jako o rudém papeži. Za svůj život dokázal nashromáždit majetek v hodnotě více než 600 tisíc zlatých franků. Pro lepší představu: v závěti odkázal mince o hmotnosti 180 kilogramů ryzího zlata.
Jako správce papežské pokladnice vymyslel, řekl bych, až „ďábelský plán“, jak pomocí společné měny může Vatikán zbohatnout. V rámci unie kromě pravidel o hmotnosti kovu platily i limity na množství mincí, které mohly jednotlivé státy uvolnit do oběhu. I když totiž byly mince z drahého kovu, jejich kupní síla byla o něco vyšší než hodnota samotného stříbra. Státům by se při nekontrolované ražbě velmi vyplatilo přeměňovat stříbro na mince a následně za ně nakupovat více zboží.
A právě této mezery v první společné měně využil vychytralý prelát ve Vatikánu. Nechal razit tak velké množství mincí, že brzy doslova zaplavily Evropu. Obchodníci běžně neřešili, jakou minci dostávají. Pro ně měla stejnou hodnotu francouzská i vatikánská. Jenže ekonomiky jednotlivých států nadbytek oběživa poškozoval.
A jak snadné je platit si armádu, když si „vyrobíte“ mince navíc…
Věděl o zlodějině francouzský císař?
Ve Francii vládl císař Napoleon III. a na povrch začaly prosakovat nepříjemné informace. Podle některých zdrojů byl italský Richelieu s panovníkem v kontaktu a francouzský vládce tak měl finanční podvody tiše tolerovat. Objevují se také tvrzení, že Papežský stát razil mince s nižším obsahem stříbra. Jinými slovy, mince byly ochuzené, obsahovaly více mědi a následně byly ve velkém vyměňovány za plnohodnotné stříbrné mince jiných států, protože v oběhu stále fungovaly v kurzu 1:1. Dnes už je obtížné ověřit, nakolik jsou tyto informace pravdivé. Ať už to bylo jakkoli, Francie nakonec zahájila protiopatření a donutila Papežský stát z unie vystoupit, respektive s papežem ukončila další jednání.
V roce 1870 stáhla Francie všechny jednotky z Říma, protože je potřebovala ve válce s Pruskem. Papež tak přišel o poslední ochranu a Italské království postupně zabralo všechna území pod jeho kontrolou. Nakonec zůstal pouze malý stát Vatikán.
Měnová unie nicméně pokračovala dál. Její konec nastal až v roce 1926, kdy už byla myšlenka bimetalismu, tedy měnového systému založeného na stříbře a zlatě, překonaná a papírové bankovky postupně přebíraly hlavní roli.
zdroj:
https://thomasnumismatics.com/en/blog/latin-union/?srsltid=AU7gw4VRA3OR_UBuU39TmlAPupTazoFgaEu8Oi21KjxF1tIUH8hVxo4V
https://en.wikipedia.org/wiki/Giacomo_Antonelli
https://en.wikipedia.org/wiki/Latin_Monetary_Union
