Článek
Stárnoucí rakousko-uherský křižník plný Čechů je pro námořní velení tak trochu oříšek. Přístav Čching-tao na pobřeží Žlutého moře je pod správou německého císařství a Německo je spojencem Rakouska-Uherska. Jenže na přístav se chystá velký japonský útok a země vycházejícího slunce zatím není nepřítel. Kaiserin Elisabeth je na Dálném východě poslední loď monarchie, která by mohla do bojů o přístav zasáhnout. Což ale pochopitelně příliš nehraje do karet politickým představitelům. Do domovského přístavu přes půl světa však křižník dopluje jen těžko. Snad by neutrální Čína mohla „ubytovat“ námořníky, než se válka přežene.
Vyjednávání nakonec rázně přeruší rozkaz samotného německého císaře Viléma, který by pomoc Kaiserin Elisabeth náramně uvítal. Námořníci, kteří už očekávali čínskou dovolenou, se tak musejí vrátit na loď, respektive do přístavu, a připravit se na obranu. Mezitím se v oblasti vylodí šedesát tisíc Japonců, včetně děl a menší podpory zhruba dvou tisíc britských vojáků. Nehledě na letadlovou loď Wakamiya, která mohla do boje poslat zbrusu novou zbraň, bombardér. Je na místě připomenout, že Wakamiya byla spíš primitivní nosič hydroplánů, ze kterých posádka vyhazovala bomby ručně. V nadcházející bitvě o přístav i tak sehraje zásadní roli.
Loď císařovny Sisi
Křižník, přesněji řečeno chráněný křižník Kaiserin Elisabeth, byla loď námořnictva pojmenovaná po císařovně Alžbětě Bavorské. Dnes ji většina z nás zná podle její oblíbené přezdívky, Sisi. Císařovna sama nijak zvlášť nejevila o loď zájem, i když křižník, který vyplul na moře v roce 1890, patřil ve své době k velmi moderním plavidlům. Monarchie na něj mohla být právem hrdá.
Loď dlouhá 98 metrů a široká téměř 15 metrů měla výtlak 4 tisíce tun a operační dosah až 3 tisíce námořních mil. Tedy zhruba 5,5 tisíce kilometrů. Navíc byla slušně vyzbrojena. Po modernizaci v roce 1906 dostala 8 děl ráže 150 mm, které doplnilo hned 18 děl menších ráží, ale především mohla odpalovat torpéda z šestice torpédometů. Ne nadarmo se Kaiserin Elisabeth na začátku plavby říkalo torpédová úderná loď. To nejdůležitější však nebyly tisíce tun železného pancíře a velkorážných děl. Pravým pokladem byla její posádka, ve které vynikali mladí Češi.
Našinci samozřejmě nebyli na palubě jediným národem. V monarchii se posádka rekrutovala snad ze všech zemí Rakouska-Uherska a během let vznikla dokonce jakási multikulturní námořnická hatmatilka, které by dnes nikdo nerozuměl. Zároveň nebyli Češi nejpočetnější enklávou. Jenže vzdělaní a řemeslně zruční chasníci zastávali na lodi důležité technické funkce, ovládali děla, která pro marínu vyráběly Škodovy závody, a několik z nich plnilo i důstojnické funkce. Rčení zlaté české ručičky platilo na moři dvojnásob.
Během mnoha let loď postupně zastarala a na Dálném východě plnila spíš jakousi reprezentativní funkci. Nikdo nepočítal s tím, že by se po mnoha letech plavby zapojila do nějaké větší přestřelky hladinových plavidel. Pořád ale nesla dostatek munice, a především měla na palubě ony zkušené námořníky.
Potomci samurajů útočí
Japonská armáda se přibližovala k přístavu a německý velitel Čching-tao plánoval obranu proti mnohonásobné přesile. Kaiserin Elisabeth byla částečně odzbrojena, ponechala si jen několik větších děl. Vojenskou terminologií se měla stát jakousi plovoucí dělostřeleckou baterií. Větší část děl a munice byla přesunuta na břeh a z posádky se přes noc stala námořní pěchota.
Vojáci pochodují do přístavu
Čeští vojáci, kteří už si užívali v Číně volna, se museli urychleně vracet do služby. Jeden z nich, Antonín Balcar, rodák z Brna, kde náboroví důstojníci brousili nejčastěji, vzpomínal, že z ubytoven záhadně mizeli vojáci. Chvilku trvalo, než to ostatní pochopili. Návrat do bojových pozic totiž probíhal v civilních šatech a v naprostém utajení. Námořníci se naučili několik frází, aby si mohli koupit lístky na vlak, a v přestrojení, třeba za montéry, odjížděli do přístavu.
Jak těžko je mně, když toto psaní píši, věřte mi pláču při tom jak malé děcko, ale což na plat povinnost volá. Toto psaní je poslední, poněvadž není žádné spojení s Rakouskem, pošta je zastavena. Protož ještě tisíce srdečných pozdravů a políbení vám zasílá váš syn Rudolf.
Dvacátého sedmého září vypálila česká děla poprvé a zasáhla postupující japonské vojáky, polní tábor i nepřátelskou artilerii. První útok Japonců ale proběhl mnohem dříve a v záznamech je zmíněn i letecký útok. Nově zbudovaná námořní pěchota tak rychle vytvořila i jednotku, která měla střelbou z pušek japonské letouny odhánět.
Němci si pískají české písničky
Skupině českých mariňáků na břehu byl přidělen německý důstojník. Ten sice neuměl moc česky, ale velmi rychle si oblíbil svou novou jednotku, a ještě více si zamiloval naše písničky. Když projížděl kolem nastoupeného mužstva, námořníci spustili na jeho počest Má roztomilá Baruško a důstojník vesele salutoval s šavlí v ruce. Němci se jen obtížně učili slova, a tak si alespoň pískali melodie.
Japonští vojáci v zákopech okolo přístavu
Jiné jednotce velel fregatní poručík Ivo Baierle, narozený v Jirkově na severu Čech. Vzhledem k tomu, že přístav byl často napadán i ze vzduchu, nechal dvě děla z lodi na pevnině upravit do podoby jakýchsi provizorních protiletadlových kanónů. Samozřejmě nechal přesunout z lodi dostatek munice, nedaleko baterie vybudovat pozorovatelnu a dělostřelecký sklad. Ten se bohužel několika českým mariňákům nakonec stal osudným.
Mnoho týdnů těžkých bojů si postupně vybíralo svou daň. Zásoby granátů se tenčily a Japonci se každý den přibližovali. Na konci října trefila japonská palba sklad s municí, kde bylo i mnoho mariňáků. Na místě zemřel Robert Ubelbacher z Českých Budějovic a také František Pokorný, který žil před válkou ve Vídni. Zraněním později podlehl i trutnovský rodák Franta Tauchmann.
Velké štěstí se nakonec usmálo na poručíka Baierleho. Při stejném útoku schytal střepinu granátu, ale dokázal se dostat do lazaretu, kde ho o pár dní později vzala do zajetí japonská jednotka. Japonští důstojníci, z nichž celá řada byla ještě vychovávána v duchu samurajských tradic, se chovali k zajatcům velice ohleduplně. Ivo Baierle a mnoho dalších Čechů zajetí bez úhony přežilo, někteří se nakonec přidali k legiím a do vlasti se vrátili v památném roce 1920.
Přístav Čching-tao i přes hrdinnou obranu padl do rukou Japonců. Mariňáci však ještě předtím otevřeli ventily na křižníku Kaiserin Elisabeth a loď potopili. Boj skončil…
Kniha Zapomenuté bitvy popisuje boj o Čching-tao
Zdroj:
Kniha Zapomenuté bitvy, ISBN: 978-80-7568-634-3
