První jméno na území Čech

Je rok 9 našeho letopočtu. Kdesi v hustých lesích Germánie pochodují římské legie pod velením Publia Quinctilia Vara. Kráčejí s jistotou armády, která věří, že ji na zemi nemůže nic porazit. Varova pýcha se mu však stane osudnou. V Teutoburském lese rozdrtí germánští válečníci jeho vojska na prach a hlavu poraženého velitele pošlou jako dar do Čech jistému Marobudovi.

Zatímco v centru tehdejšího světa, ve velikém Římě, bylo zcela běžné zaznamenávat důležité informace písemnou formou, v hlubokých hvozdech na našem území se nedochovalo téměř nic. Právě díky římským historikům tak máme svědectví o prvním jméně, které můžeme spojit s oblastí Čech a částečně i Moravy. Několik století před říší kupce Sáma nebo před prvními jmény přemyslovské šlechty pobýval na našem území germánský válečník jménem Marobud.

Je téměř jisté, že se narodil do vlivné rodiny jednoho z germánských kmenů, Markomanů. Ostatní události z jeho dětství a mládí však zůstávají zahaleny mlhou. Víme, že jistý čas pobýval v Římě, pravděpodobně jako rukojmí. To by ostatně nebylo nic neobvyklého. Římská říše potřebovala udržet barbary na uzdě a dětská rukojmí sloužila jako spolehlivá pojistka proti vzpouře germánské šlechty.

Objevují se však i názory, že byl v Římě prostě na návštěvě, případně vstoupil do armády jako bojovník a sloužil v ní v podstatě jako žoldnéř. Ať už to bylo jakkoliv, pobyt v Římě ho poměrně zásadně ovlivnil.

Ke svému markomanskému kmeni se vrátil v období před zmiňovanou krvavou bitvou v Teutoburském lese. Vedl své soukmenovce přes pohoří na hranicích Čech, kde se Markomané v několika oblastech usadili. Brzy poté si podmanil sousední kmeny ve Slezsku a začal budovat armádu podle vzoru římských legií. Postupně tak ovládl další germánské skupiny a jeho říše s centrem v Čechách sahala od Dunaje na jihu až k řece Visle v dnešním Polsku.

Zvláštní přitom je, že jako Germán nosil staré keltské jméno. Marobud, někdy též Marobod nebo Maroboduus, pochází z keltského spojení slov māro a bodwos. V dnešní podobě bychom mu tedy říkali Velký krkavec. Jeho poddaní ho však mohli oslovovat jako Marabadvaz, což v germánštině znamená „v boji slavný“. No řekněte sami, není to krásné jméno pro prvního zaznamenaného obyvatele Čech?

A mimochodem, Varovu hlavu jako dar nepřijal a se všemi poctami ji odeslal do Říma. Co se v mládí v Římě naučíš, když ve stáří jako když najdeš.

Zatímco markomanské kmeny se postupně usazovaly na území Čech, jiné germánské tlupy ustupovaly před rozpínavým Římem od středního toku Dunaje směrem k jižní Moravě. A stejně jako v případě Marobuda přinášejí jediné písemné zmínky o kmeni Kvádů právě římské prameny.

Někdy na konci 1. století našeho letopočtu dokončil římský historik a politik Publius Cornelius Tacitus své dílo O původu, poloze, mravech a národech Germánů (De origine, situ, moribus ac populis Germanorum). Ačkoliv Tacitus sám Germánii patrně nikdy nenavštívil, alespoň o tom nemáme žádné důkazy, opíral se o informace jiných Římanů. Popisuje zvyky barbarských bojovníků, jejich odolnost vůči krutým zimám, ale i postavení a vliv germánských žen.

Ve 42. kapitole navíc zmiňuje následující:

„Tuto hranici mohu nazvat hranicí Germánie, pokud je doplněna Dunajem. Markomanům a Kvádům až do dnešní doby vládli králové jejich vlastního národa, potomci urozeného rodu Marobuda a Tudra. Nyní se podřizují i cizincům; ale síla a moc panovníka závisela na římském vlivu. Občas je podporován našimi zbraněmi, častěji našimi penězi, a jeho autorita je nicméně menší.“

Tudrus či Tuder je tak druhým jménem, které můžeme spojit s naším územím. Dnes už jen těžko zjistíme, kdy přesně se Marobud vracel z Říma a zda Tudrus náhodou nebyl vůbec prvním pojmenovaným „Moravákem“ v historii.

Oba panovníky nakonec sesadil jistý Katvalda, kterého Eduard Štorch ve své knize Zlomený meč mylně označil za slovanského vladyku. Marobud putoval do vyhnanství, kam jinam než do prosluněné Itálie. Osud druhého jména zůstává neznámý.

Už ve školních lavicích se žáci učí pověst o praotci Čechovi, který vystoupal na Říp a objevil pro svůj národ zemi oplývající medem a strdím. Jeho jméno pak nesla celá země. Jenže tato pověst vypráví o příchodu Slovanů stovky let po smrti Marobuda i Tudra.

Naopak stovky let před jejich narozením nesla česká kotlina úplně jiné jméno. Učení Římané ji nazývali Boiohaemum, tedy zemí Bójů, latinsky Bohemia. Bójové, jeden z velkých keltských kmenů, který naháněl Římanům strach, se zde usadil a zanechal nám řadu dalších názvů, například některých řek. Jméno alespoň jednoho z nich však bohužel neznáme.

Naštěstí se znovu můžeme opřít o spisy potomků Romula a Rema, kteří podle legendy založili věčné město Řím. Historik Titus Livius, narozený roku 59 př. n. l., zmiňuje ve svých spisech urozeného Segovesa (Segovesus), který se měl se svou družinou usadit někde uprostřed Hercynského lesa. Tato rozsáhlá zalesněná oblast pokrývala velkou část Evropy, přičemž její střed se podle posledních výkladů nacházel právě na našem území.

Titus Livius zařadil příchod Segovesa do Čech, přesněji do Bohemie, do období let 395 až 378 př. n. l. Moderní archeologie přitom potvrzuje, že právě tehdy nastával zlatý věk Keltů. Mnoho keltských kmenů totiž ve 4. století před Kristem začalo výrazně migrovat, Bóje nevyjímaje. Navíc Segovesův bratr Bellovesus se měl podle Tita Livia usadit v severní Itálii, kde byla keltská oppida skutečně doložena.

Možná se jednou dozvíme, že na horu Říp vystoupal praotec Kelt téměř tisíc let před příchodem Slovanů.

Tím však veškerá potvrditelná data víceméně končí. Jméno Segovesus patří spíše do říše bájí a legend, přesněji do galské mytologie. Galové, keltské kmeny, ke kterým patřili i Bójové, skutečně ovládali rozsáhlá území Evropy, naháněli strach Římu a zanechali nám například první mince z drahých kovů na území Čech. Jméno některého z nich se však s jistotou nedochovalo.

zdroje:

https://www.antickysvet.cz/26066n-marobud

http://www.segovesus.net/segovesus/praotec.html

https://www.keltove.cz/7-lokality-nalezy-keltu/hercynsky-les

https://cs.wikipedia.org/wiki/Segovesus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tudrus